Jak jsem zápasila s internetem

 Aneb bez kabelu nebude nic

Seběhlo se mi tu pár dní a s ním i víkend. "Zase další víkendík!" Ale nejprve popořadě, hlavně pátek. Myslím, že na pátku, jako posledním pracovním dni není nic zvláštního, ale my měly první výuku. Výuka se týkala švédského vzdělávacího systému a všeho kolem něj. Této hodiny jsem se trochu bála, věděla jsem, že bude vedena v šesti lidech formou diskuze. Nějak tak připravená jsem byla, ale jak se připravit na něco, když člověk neví, jak se tam všecko vyvrbí? Toť otázka J.

Nakonec, Assar mluvil docela slušně plynule, snažil se, abych na něj viděla a měla přehled o tom, co vlastně chce říci. Ještě štěstí, že na plátně promítal internetový odkaz, se kterým pracoval a některé údaje z něj citoval. Pro začátek a zahájení hodiny to bylo vcelku slušné, už jsem se přestávala bát. Jenže když začaly otázky, odpovědi, tak tam už jsem moc nepobírala. Stíhala jsem akorát, kdo se ptal a že zrovna Assar odpovídá, anebo že klade otázky. Ale obsah mi teda ve velkém množství unikal. V těchto chvílích jsem už moc happy nebyla, ale říkala jsem si, že se nic neděje, stejně si vše budu muset pročíst z výše jmenované internetového odkazu. To jest nejlepší varianta pro mě. Ještě lepší bylo, když Assar každou z nás vybízel, ať se ptáme, pokládáme otázky. Sem tam se některá ptala, ale hlavního moderování se stejně musel ujmout vyučující. Myslím, že měl pro nás pochopení, první lekce, první informace a přemýšlení v cizím jazyce. Tak snad nezbývá než dodat: "Good luck!"

Ale co mě pak neskutečně dožralo, tak byl internet. Stále jsem ho na bytečku neměla a občasně se připojovala na internet jiný, který ale často padal a uprostřed jisté práce se nenamáhal mi dát vědět, že připojení není. Nejlepší je, když skypuju, chci se spojit se svojí domovinkou a není mi to umožněno. To už pak přestává všechno, fakt. Něco obdobného mě potkalo v sobotu odpoledne. "Odpojeno, připojení nejsou k dispozici" němě zahalekala obrazovka. Nebyla jsem líná se zvednout a stavit se za Andreou s tím, že už nechápu, jak to mám udělat, abych se připojila na již zaregistrovaný internet. Musím uznat, že ona měla se mnou tolik trpělivosti, aby mi vše na noťasu ukázala a vysvětlila, že po zalogování potřebuji kabel. Na zdejšího poskytovatele wifi neplatí. Nervy mi tekly a já ji požádala, zda – li bych si zalogování a veškerou sérii přihlašování na onoho poskytovatele mohla udělat u ní. "No problem, come here!" A už jsme začaly s hesly a dalšími údaji. Ve finále jsme se přesunuly ke mně, zkusily její kabel a internet byl na světě. Takže jsem na ni vyrukovala s tisícerým díky a nabídkou ochutnávky české bonboniéry :-). Ale pak jsem vybafla: "No, jo, ale kde teď seženu kabel? Internet mám, ale on bídák není na wifi?" A ihned se mi dostalo odpovědi: "Kup si ho v Maxi, já ho tam taky kupovala a uvidíš, půjde to." Hleděla jsem na ni a zase: "A bude to opravdu fungovat? Protože já už ničemu pomalu nevěřím, pořád nějaké nesrovnalosti a komplikace." A nakonec: "Nedělej si starosti, buď v klidu a kup si ten kabel, hm?" Jakmile Andrea odešla, najedla jsem se a letěla do obchodu. Naštěstí jsem supermarket Maxi měla docela slušně projítý, chodím tam poměrně často. Nevýhodou je, že je na druhé straně města, ale to vůbec nevadí, stačí dát procházku a je to. V Maxi jsem kabel našla, rovnou 5m a ještě k tomu pár nezbytností a zase zpátky. A můžu říct, že jsem si připadala jak narkoman, co má absťák! Plná vzrušení a očekávání jsem po návratu na byteček rozbalila balík, spíchla oba konce káble a světě div se – internet hlásil připojení a šlapání na plných 100%! Jásala jsem: "Jupí, jupí, jou, už mě neojebou!" Strašně se mi ulevilo, konec trmácení se s noťasem do hostelu, kde v suterénu fungoval wifi net. Takže tuto etapu jsem mohla uzavřít a těšit se na další dny následné..