Studentská unie

Škola a Studentská unie 

Zase uběhly dva tři dny a já jsem opět plná zážitků. Až na to, že stále nemám připojení k internetu, to je ale pech! Vše se zdá být v pořádku, počínaje ubytováním, adaptací na město a školu, konče internetem. Internet je pořád neznámá, stále ho nemáme na svých bytech. Proto nezbývá, než si vše psát do wordu, byť i jen po chvilkách a pak v mezičase to prsknout na web.

Ve středu jsme měly s ostatními švédskými studenty výtvarku a různé činnosti v ní. Nejprve jsme zkoušeli různé techniky malování, s obyčejnými tužkami, pak i s vodovými či s temperovými barvami. Překvapilo mě, že barvy mají v originálních PET lahvích a hotovka. Žádné mačkání malého balíčku barvy, tak jak jsem zvyklá. Učitelka kvůli nám jakožto zahraniční tlupě mluvila převážně anglicky a občas pak pro své studenty švédsky. Takhle se mi to líbilo víc, než u předchozí učitelky, která měla opačný systém, mluvila pouze švédsky a pak nám vždy ve zkratce řekla, o čem vykládala, popřípadě, jakou činnost máme dělat. Zajímavý byl postup, kdy jsme s voskovkami měli svým sousedům u jednoho stolu na papír obkreslit dlaně a poté zmeť rukou zvýraznit temperkami. Bavilo mě to, bylo to o přemýšlení, která ruka jakoby vyčnívá, která bude pod a jak to vlastně vybarvit. Používali jsme jen dvě barvy, červenou a modrou. Jiný stůl měl zase žlutou a zelenou a další skupina zase jiné dvojice barev. U toho jsme poslouchali, jaké jsou protiklady barev, aj. A nakonec jsme měli dva velké formáty papíru pomalovat barvou, kterou nenávidíme a kterou máme rádi. Tady jsem už moc nepobírala, proč. Říkala jsem si: "Té divný, proč to mám dělat, k čemu to je?" Později už mi to bylo jasné, u první činnosti s obkreslováním rukou jsme se měli jakoby seznámit, sblížit. A u zbytku jsme odevzdávali pomalované papíry a poté jsme je z jedné velké hromady měli trhat. Tudíž, každou barvu, kterou kdo měl, tak si odtrhnout. A to jsme měli mít jakoby kousek toho druhého člověka, jeho práci a originalitu. Aspoň takhle jsem to pochopila :-D.

Odpoledne jsem si klasicky zašla na byt, uvařila si a později šla s holkami na setkání. To bylo specifické tím, že jsme šli dohromady se všemi studenty, kteří zde studovali a také byli ze zahraničí. Jen navštěvovali jiné fakulty.

Byli jsme pozváni do pizzerie Sorrenta, kde jsme měli objednanou večeři. A že byla chutná! Každý si mohl objednat pouze jeden nápoj a k tomu už bylo domluvené jídlo. Na řadu přišel vepřový řízek a opékané brambory se spešl chutnou omáčkou a tatarkou. Vážně jsem si pochutnala, po omáčce jsem se skoro mohla umlátit! Ale například Gözde (Turkyně) z náboženských důvodů nemohla vepřové, tak měla kuřecí. Ještě si k tomu poručila pita chléb. Číšnice přinesla nejen jí, ale i nám. Samozřejmě si každý zvesela jeden kousek lupl :-D. Při takové večeři se samozřejmě konverzovalo, ale pro mě to bylo náročné. Buď jsem si mohla vykládat s někým vedle mě, anebo naproti, maximálně. Ale docela to šlo, jen jsem si občas byla nejistá. Naštěstí skoro naproti mně byla plazmová TV, tak jsem po ní občas hodila očko ;). Díky ní jsem taky mohla navázat na nějakou reklamu, dokument, nebo krátké zprávy. Dokonce i u počasí se dalo něco nahodit, haha.

Po společné večeři následoval přesun do klubu Studentské unie. Je to zase takový typický severský baráček, který byl hodně prostorný. Měl dvě místnosti v přízemí a nahoře jednu velkou půdu. My ale mohli dole poslouchat hudbu, bavit se buď ve společenské místnosti, anebo v kuchyňce. Zde byl i dostupný alkohol, ale to si poručil, kdo chtěl. Mě stačila plechovka v podobě sladké limonády či něco na způsob Frisca :-). V hlučném prostředí mi moc komunikace nešla, tak jsem chodívala ven. A že se venku děly věci! Třeba taková, která je mezi zdejšími mladými lidmi oblíbená. Vypadá to asi takhle: ve skupině tří čtyř lidí se soutěží o co nejrychlejší vypití obsahu plechovky tím, že se nepoužívá otvírací očko, ale dno, které se provrtá klíčem. Takhle se dokázalo pár lidí prostřídat :-). Občas se s někým dalo trošku pokecat, s někým, kdo byl trpělivý mluvit pomalu a vyslechnout si můj kostrbatý spád myšlenek. Jenže později: "Co tu budu dělat, když se každý dobře baví a je zaujatý do rozhovoru s dalším? Co dál, s kým třeba popovídat..nebo, už mám jít?" Při těchto myšlenkách si mě odchytila jedna Švédka, chtěla si popovídat. Pochopila, že si v hluku nepokecáme, tak jsme se přesunuly do malé jídelničky. Byla jsem za to ráda, neboť ona opravdu měla zájem, ptala se mě na první poslední. A i já mohla dát průchod svým myšlenkám, názorům, apod. Docela jsme se nasmály, líbilo se mi to, juch! A nakonec se nám zdálo, že hluk z okolí slábne, načež jsem se dozvěděla, že se lidi přesunuli na parkoviště. A tam se opět hrála typická místní hra. Dvě skupinky proti sobě, na cestě polínka z dříví a vždy se každá skupina snažila hodem porazit nastavená polínka. To byla taky sranda a veselí, hlavně, když někdo trefil! Viděla jsem, jak jsou Švédi nadšení, že se lidi baví a jsou stmelováni. Další místní se mě ptala, jak se mi to tu líbí a odkud jsem...a rozhovor mohl začít. Mezitím ji přerušila krajanka s tím, že budou zpívat. "Tak to jsu zvědavá, jak to bude vypadat, ráda se na to podívám a vyslechnu!" A nelitovala jsem toho. Jedna zpívala, zbytek sborově se souběžným tleskáním do rytmu. A že to byla slušně dlouhá písnička! Moc se mi to líbilo, že bych o tom mohla říct, že to byl pro mě zážitek na celý život. Nemám slov, páč oni byli tak upřímní a pohodoví. A takhle nějak se zakončil večer, aspoň pro mě. Někteří ještě zůstali.

Další den nás čekala výtvarka a další aktivity dní. Dokonce jsme dostali vytištěnou originál fotku, jako účastníci kurzu. Dostali je všichni, protože jsme se den předem fotili ve fotokomůrce :-). Pěkný nápad. A protože výtvarka byla docela dlouhá, tak po návratu na byteček jsem byla pěkně hladová! Hlady jsem skoro neviděla, začala jsem si připravovat náčiní a zapla si pojistku u sporáku. Mezitím jsem si hleděla svého a přitom se mi zdálo, že voda pořád nevře. "Jakto?" Pořád jsem slídila kolem dokola, slyšela jsem tikot pojistky (je to ten samý zvuk, jako když si nastavujete budík v kuchyni) a stále jsem nemohla záhadě přijít na kloub. Po chvíli mi to ale nedalo a rozhodla jsem se pořádně mrknout kolem dokola, co jsem třeba zanedbala..."No, jasně, už vím! Mohlo mě to napadnout dřív, kruciš! Nezapla jsem čudlík na plotýnku, že?" Tak jsem o to déle zase mohla čekat. Po obědě jsem musela zpátky do knihovny, kde jsem s Markem měla sraz ohledně registrace internetu. Nejprve mi půlhodiny trvalo, než jsem se přihlásila na net, nějak zlobila přístupová hesla. A do toho jsem neustále slyšela: "No problem." To se pomalu nedalo...ale úspěch se dostavil. Sranda byla taky v komunikaci. Jaksi jsem pořád nerozuměla, co Mark po mě chtěl, co že to vlastně mám do formuláře vyplnit? Opakování a soustředění na artikulaci nepomáhalo..až pak udal příklad, jak by mělo vyplnění kolonky vypadat, došlo mi to. "Datum narození, jo, to vím!" Tak šupajz vyplnit a už to bylo ok. Fuška toto, občas se člověk zapotí i při takové primitivnosti.

Později jsem si v knihovně díky netu vyřídila pár věcí, zašla na nákup potravin a pracích prostředků a nakonec domů. Čekaly mě překlady článků, malá večeře i sledování seriálu That 70´Show. Musím poděkovat za existenci tohoto seriálu, hrozně mi moc pomáhá zvládat adaptaci na zdejší prostředí, zároveň si v něm naposlouchám další fráze, jejich angličtina se mi líbí. A večer vždy moc a moc ráda uvítám pelíšek, kdo by ne, že?