Výletní štace aneb... Déjà vu

Minule jsem se vyjádřila k "Exkurzové štaci," tak teď je na radě štace druhá. Večerní cestování z Norrköpingu do Stokholmu proběhlo vcelku snadno, autobus neměl žádné extra zpoždění. A na vlakovém nádraží v hlavním městě jsem si počkala asi 1,5 hod., tak to nebylo tak strašné. V kratochvíli jsem občíhla nádraží, moje nástupiště, ze kterého měl jet vlak a nakonec jsem si musela dát kafe a zmrzlinu u Mekáče, protože již na mě padala únava z celého cestování a zároveň mi bylo horko, jak jsem tahala batoh a bundu. Večer ve 22.40h. jsem již odjížděla vlakem směrem na sever, tedy do Härnösandu, kde jsem pak dorazila nad ránem ve 4.15h. Vím, že to byla dlouhá cesta, ale dalo se to v klidu prospat, vlak byl vcelku pohodlný a cesta ubíhala rychle.

V mém cíli, v Härnösandu, když jsem vystoupila, měla jsem velmi zvláštní a smíšené pocity. Vrátila jsem se na místo, kde jsem studovala před rokem a půl a měla za to, že už se tam nikdy neotočím, nevrátím a bude to pro mě uzavřená kapitola. A ejhle, najednou jsem tu byla. Ve městě, pokrytém tmou, ozářeném pouličními lampami a s výrazně svítící nádražní budovou. Viděla jsem nádraží i okolí zcela jinak, všechno zahalené do zimy, ledovky, apod. A zároveň jsem čekala, že potkám kamaráda Vishala, za kterým jsem jela na návštěvu. Dlužila jsem mu ji, protože mě zde navštívil v lednu. Nicméně, on tam nebyl. A poblíž se pohybovala pouze jedna paní, která doprovázela dceru na vlak. Tato paní mě zmerčila, že tam stojím a obcházím sama a byla ochotna mi pomoci. Vysvětlila jsem jí situaci s tím, že si myslím, že můj kamarád zaspal. A k tomu jsem ji poprosila, zda by mu mohla zavolat, protože jsem si říkala, že sms by nemusela zafungovat. Paní tedy zavolala, mluvila samozřejmě švédsky a sdělila mi, že on opravdu zaspal a že přijde. Poděkovala jsem jí a byla ráda, že vím, jak se situace má. Vím, že bych musela zvládnout i telefonování sama, ale necítila jsem se na to. Později jsem se dočkala kamaráda i jeho vřelého uvítání i s omluvou. Poté jsme šli přes město až k němu domů a já tak cítila, jak si spoustu míst a zákoutí oživuji, že si vlastně mnohé pamatuji až moc dobře. To mě uklidnilo a naplňovalo pocitem znovuobjevení něčeho starého, známého.

Po odpočinku a brzké snídani jsme se rozhodli prozkoumat okolí, hlavně přírodu a pak den završit kebabem. Jak jsme se domluvili, tak jsme i konali. Vydali jsme se na trasu za město, k moři kde se nachází Botnický záliv, prošli jsme blízké okolí i něco málo pofotili.

Zas tolik sněhu už tam nebylo, jak jsem si myslela. Nicméně, ledovka byla všude. Všecko neskutečně klouzalo, párkrát to mohlo se mnou nebo s Vishalem švihnout, ale vždy jsme to nějak ubruslili. Byla jsem velmi ráda za to, že jsem mohla projít zimní přírodu, kde jsem se pohybovala i předtím. A vlastně se téměř nic nezměnilo, kromě ročního období J. Od moře a pláže jsme se vydali přes centrum k přístavní části, kde jsme prošli nástupní ostrůvky, které byly nachystané pro malé lodě. To místo bylo plné ledu, jen se lesklo, až to bylo očím nepříjemné. Též hrozně moc foukalo, člověk se pokochal pěknou krajinou, ledovou plochou, udělal pár snímků a šup s kabátem a kapucí na hlavě pryč. Hodně dobře jsem si vybavovala celou vodnatou plochu, která byla momentálně zamrzlá. Ale bylo to moc hezké, všechno zahaleno do zimy. Po takovém výšlapu nás čekalo občerstvení s kebabem a poté jsme se vrátili domů. Večer značil pohodu, avšak únava se dostavovala, tak bylo nasnadě jít spát. A v neděli ráno jsem se rozhodla, že chci vidět i školu pro sluchově postižené, Kristinaskolan. Byla jsem tam před 1,5 rokem 2-3 x na exkurzi, tak jsem to chtěla opět omrknout. S Vishalem jsme se tam vydali, přes zmrzlou cestu skrze hřbitov, ale dalo se to J. Udělala jsem pár fotek, dále jsem si koupila pár věcí na cestu, která mě čekala odpoledne. Ještě jsme stihli společný oběd a poté na 15.h. jsem měla objednaný lístek na autobus, tak jsme tam museli být i o něco dříve. Navíc, Vishal pak musel jít do práce (pracuje jako pečovatel v domě pro seniory).

Cesta autobusem byla vcelku poklidná, ale dlouhá. Místo šesti hodin jízdy, jsme jeli sedm hodin. Bylo to kvůli zácpě, která nás postihla za velkou polovinou trasy. Také jsme museli stavět, kde nás zkontrolovali policisté. Ale ne celý autobus, spíše cíleně, někoho ze zadních sedadel odváděli a já v ruce jednoho policisty viděla flašku. Tak asi někdo někoho napráskal, že veze alkohol, nebo nevím. Do cíle, tedy opět do Stokholmu jsme dorazili kolem 22.h. večer. Byla jsem slušně vyčerpaná a utahaná jak onuce, i když jsem jen seděla na zadku. Jenže, při tak dlouhé cestě to už pak moc pohodlné není. Na vlakovém nádraží jsem si odskočila, poté koupila malé občerstvení a valila jsem na hostel, který jsem měla zarezervovaný. A onen hostel jsem také před 1,5 rokem využila, proto jsem neváhala tam jít znovu. Věděla jsem, že se potřebuji na pár hodin vyspat, než následující den v pondělí vyrazím s kolegyní zpět do Malmö.

Po ubytování se, jsem se rozhodla, že nebudu na pokoji rušit a rovnou jsem šla na chodbu, kde jsem mohla dojíst jídlo a vydechnout trochu. A nedlouho po mě se do samého pokoje nastěhovala jedna dívka a se stejným úmyslem si to zamířila na chodbu. Začaly jsme spolu konverzovat, načež z ní vypadlo, že si způsobila pěknou koňovinu – zapomněla si doma pas. Nechápala jsem, jak si ho mohla zapomenout. Dostalo se mi vysvětlení, že si kopírovala pas a poté jej odložila vedle kopírky a odjela. Blbé bylo, že už pouhým čekáním na letadlo do Londýna strávila 9 hod. na jednom místě a vůbec ji nenapadlo, že by mohla pozbývat pas. Prý až později, když se měla jít odbavit, tak už šlo do tuhého. Chuděra musela volat rodičům, poté se omluvit v Londýně, že nedorazí ani do školy, ani do práce. Pracovala jako au-pair a vychvalovala si to. Starala se o japonské děti a trénovala angličtinu. Nicméně, slečnu jsem uklidňovala, že je přednější zdraví a že se zase dá koupit nová letenka. I když se asi znovu projede s kufrem domů a nazpět. Slečna přestala smutnit a byla hned veselejší a s chutí jedla i jídlo, které si narychlo koupila. A jak jsme tak sdílely večerní posezení na chodbě, svěřila se, že má Aspergerův syndrom. Tento poznatek mě překvapil, ale mile. Znala jsme spíše Aspergerové děti, než dospěláky. Každopádně tato slečna mě svojí přítomností velmi obohatila. Nakonec, nastal čas spánku. Věděla jsem, že potřebuji spát jen pár hodin, protože náš vlak jel v 5.21h. Budíka jsem měla nastaveného na půl 5, avšak asi jsem jej ignorovala a vzbudila se chvíli před 5.h. To už jsem měla vzkaz od kolegyně, která u nádraží snídala a čekala na mě. Vyrazila jsem jak blesk, oblečená jsem byla, pobrala jsem věci, rozloučila se  slečnou, která mě slyšela, jak šramotím. Té jsem stihla popřát hodně zdaru a pádila jsem na nádraží, které bylo 5 min. pěšky. Za chvíli jsme s kolegyní došly na nástupiště a poté mohly nastoupit. A opět tu vlaky nezklamaly, byly pohodlné a ani ne plné lidí. Bylo tedy příjemné dospat spánkový deficit a těšit se do cíle. V Malmö jsme byly před 10.h., honem hledaly zaparkovaná kola a modlily se, aby nebyly ukradené. Naštěstí kola byla pořád na samém místě, tak to bylo pro nás další pozitivum. Měly jsme radost, že se na našem spolehlivém dopravním prostředku můžeme vydat napříč městem rovnou do školy.