Gingerka | Exkurzová štace

Minulý týden byl pro mě a kolegyni Verču velmi náročný. Ve škole, jakožto v 9. pracovním týdnu nám ubylo doučovacích povinností, ale zato jsme měly jiný program. První tři dny jsme lítaly po několika zařízeních, která pečovala o mládež v různých směrech. Buď to bylo zařízení věnující se mladým imigrantům, s cílem je začlenit do zdejšího života a nějak je připravit na to, že zdejší život funguje úplně jinak, než ten jejich z předchozích zemí. Nebo slibovaná přednáška, kam jsme se dostavily, ale nebylo možné se na ni doklepat. Ani v doprovodu učitelky z naší školy. Třetí den jsme měly s kolegyní schůzku se šéfovou, která nám konečně vysvětlila, jak přesně celý koncept tohoto projektu funguje, jak se studenti nechají doporučit do tohoto druhu vzdělávání, jak se rozřazují do tří skupin, které navštěvujeme co dva týdny, apod.

Na čtvrtek a pátek už nás čekala exkurzová poznávačka po dvou příbuzných zařízeních, které fungují pod stejným projektem Škola druhé šance (Second chance school). Trasa spočívala z těchto bodů: Malmö – Linköping – Norrköping. I z dalších tras, ale to už nebylo v rámci exkurzí, ale spíše osobního poznávání okolí (o tom v dalším příspěvku). Na čtvrtek ráno nás čekalo brzké vstávání, sraz u kostela na kolech a šup směrem na centrální vlakáč. Já byla od mojí paní domácí ujištěna, že když si někde bokem a hlavně na vyzdvihovacím stojanu zamknu kolo, tak by mi ho nikdo neměl ukrást. Též mi zapůjčili ještě jeden pevnější a větší zámek, ve tvaru učka a bylo. Tak jsem tak i udělala a následovalo nasednutí do vlaku a mírné pospávání. V cíli, tedy v Linköpingu jsme vystoupily, za chvilku si nás vyzvedl jeden pán a frčely jsme do jednoho zařízení. Tohle zařízení v plánu nebylo, ale i tak nás to obohatilo. Měly jsme možnost navštívit pobytové zařízení pro mladé, mezi 16 – 20 lety, něco jako diagnosťák. Poté jsme konečně jely do další odnože, která je zastřešena již zmíněným projektem. Tak jsme se seznámily s dalšími kolegy, kteří nám představili svoje pole působnosti a jak vlastně s mladými lidmi spolupracují a pomáhají jim v jejich cestě za vzděláním a uchycením se ve společnosti, hlavně na trhu práce. Měly jsme možnost potkat pár zdejších studentů, tak bylo vidět, že se nemusíme bavit jen "o nich," ale také s nimi. Den byl završen menší schůzečkou a poté jsme měly volno. Jak jsme vyšly ven, šly jsme rovnou prohlédnout náměstí, kostel, který se tam na místě vyjímal a pak i boční uličky a vzdálenější okolí. Město působilo malým, avšak upraveným dojmem. Všude se dalo někam dostat a opět vymotat. Do toho jsem dělala fotky, tak jsem se i trošku jinak vyřádila J. Měly jsme poměrně dost času, protože jsme se rozhodly, že k přespání využijeme velice známý couchsurfing. Ještě donedávna tento pojem mi zněl velmi cize, ale poté jsem byla nucena se s tímto pojmem i webovým odkazem seznámit. Jde o poskytování bezplatného ubytování cizím lidem/cestovatelům, přes tuhle internetovou síť, kde nejde jen o ten nocleh, ale i o setkávání se s různými lidmi pocházejících z jakýchkoliv kultur a zemí. Tito lidé se tak vždy musí na této síti domluvit. Někdo někomu ze seznamu pošle dotaz, zda je možné se ubytovat a dotyčný zase odpoví, zda jej může či nemůže přijmout. To samé jsem udělala já, když jsem pro nás sháněla ubytování, neboť kolegyni se nikdo kladně neozval. Navíc, ona už měla nějakou rezervu na následující město. Povedlo se mi najít slečnu, dohodnout si čas i prohodit tel. čísla a věřit, že tomu tak bude i nadále. Odpoledne jsem tak kontaktovala slečnu, ale stále mi neodpovídala. Den se pomalu stmíval, a my potřebovaly spojení s internetem, zda- li se nedějí nějaké změny. Našly jsme knihovnu, kde byla možnost připojení na wifi, i s heslem. To by ještě šlo, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč se mi slečna ubytovatelka neozývá. Nakonec jsem poprosila kolegyni, ať jí zkusí zavolat a zjistit, co se děje. Výsledkem bylo, že se ubytovatelce nedařilo na moje tel. č. odeslat sms, přitom jsem s přijímáním cizích sms problém neměla. Nicméně, navečer jsme se ještě občerstvily v terénu, pak plánovaly koupit aspoň flašku vínka, protože nám bylo řečeno, že ona tam bude mít na návštěvě ještě nějaké přátele. Ale jak už to bývá, neodhadly jsme čas a v Systembolagetu (obchodu s alkoholem) už zavírali. Nakonec jsme šly do boje s čokoládou a oříškama J. Byt slečny jsme našly, dokonce jsme stály u špatného baráku, než jsme měly být, ale to se povedlo telefonicky vyřešit a nasměrovat o barák dále J. U slečny byla velmi příjemná společnost dalších tří lidí, též byteček byl ve velikosti 2+1 a právě v obýváku jsme mohly přespat. Byl to neobyčejně útulný pokoj, skoro jak vystřižený z časopisu o designu. Kolegyně se vyspala na rozdělávací matraci a já na gauči.

Následující den ráno jsme společně se slečnou ubytovatelkou posnídaly a též pohromadě odjely autem na autobusovou zastávku. A ještěže jsme vyrazily s předstihem, protože pak byla ranní zácpa a na autobusák jsme pochopitelně dorazily natěsno! Ale, přeci jen jsme se stihly v rychlosti rozloučit, poděkovat za přespání a milou společnost a hurá na další cestu. Další cíl se skládal z města Norrköping, který nás uchvátil daleko více. Byl větší, měl co nabídnout. Kromě exkurze do příbuzného zařízení, také možnost projít místo, kde je Muzeum práce, turistické informační centrum a taktéž náměstí s obchodními domy, které bylo nezbytně nutné občíhnout J. Překvapením bylo, kdy jsme o obědové pauze zašly do jedné hospůdky, kde nám švédští kolegové řekli, že je tam šéf, původem Čech. A když už jsme tam byly, opravdu na nás pán mluvil česky, to bylo velice příjemné překvapení. Po obědě jsme se s panem Vaškem domluvily, že ho navštívíme a necháme u něj batoh a tašku, abychom měly příjemnější procházení se po městě. Tak se i tak stalo, prošmejdily jsme město, obchůdky, pofotily jsme a opět zamířily k panu Vaškovi. Již tam byl i jeho syn, který sice pasivně rozuměl česky, ale převládala angličtina. A tak se střídala komunikace. Mezitím jsme pily pivo Černovar, musím podotknout, že bylo velmi chutné. A do toho nám majitel vyprávěl svoji životní cestu a klíčový záchytný bod, který ho odvál do Švédska. Bylo vidět, že umí plynně přecházet mezi švédštinou a češtinou. Měl můj velký skrytý obdiv. Však taky, po 44 letech žití na zdejším území, to už je jiná písnička. Na místě se den schyloval k večeru, já vypila dvě pivka, zaplatila (u toho jsme se s panem Vaškem handrkovali, nechtěl si to nechat zaplatit) a musela jsem jít na autobus. A aby vše bylo v pořádku, syn majitele mě kousek vyprovodil, což jsem ocenila J. Já tak mohla být v klidu připravena na večerní cestování autobusem do Stokholmu a poté vlakem do Härnösandu...(více v dalším příspěvku).