Způsob života v mé nové rodině

Minule jsem se pochlubila, jak vypadá moje soužití s novou rodinou a jak s nimi vycházím. A můžu říci, že stále probíhá funkční komunikace, kde se vždy domluvíme. Já buď informuju, jak probíhal můj pracovní den, pak i paní Gloria mi poví. Též mi povykládá, co se dělo manželovi i synovi. Tak máme o sobě navzájem přehled. A to se mi líbí, přeci jen žijeme tu pohromadě, tak to nějak fungovat musí J. Dokonce se mě paní Gloria s manželem po prvním týdnu soužití ptali, jak se u nich cítím. Řekla jsem jim naprosto otevřeně a upřímně, že jsem nemohla narazit na lepší místo a lepší lidi. Že mi opravdu moc pomohli a vytáhli trn z paty. Hlavně proto, že hledání nového bydlení se téměř podobalo hledání jehly v kupce sena. A taktéž blížící se šibeniční termín, kdy se měl opouštět minulý plac.

Gloria mě upozorňovala na to, že mohu otevírat bytové dveře, pokud někdo zvoní. Stalo se, že večer jejich syn spěchal domů, neměl klíče a ještě potřeboval na záchod. Dobýval se tak na rodiče asi 3 – 4x a pak byl rád, že ho slyšeli a otevřeli mu. Já jsem vysvětlovala, že si nejsem jistá, zda můžu nějak reagovat, nebo ne. Vysvětlila jsem obavy z toho, abych neotevřela někomu nevhodnému. Dostalo se mi vysvětlení, že mohu kontrolovat kukátkem. Ale nic po mně striktně nevyžadují. A je to dva dny zpátky, co taky bzučel bzučák. Bylo to ráno, když jsem se vypravovala do práce a chystala si snídani. Mezitím pan Marcello byl v obýváku a bzučák též slyšel. Viděla jsem, jak mluví do bzučáku, ale nevěděla jsem co. Pochopila jsem akorát nesouhlas ve švédštině a to bylo celé. Poté, odpoledne, až jsme se tu všichni sešli, paní Gloria mi vysvětlila, co se to tehdy dělo. Říkala, že nějaký opilec vyzváněl na zvonek a chtěl se dostat do baráku. A její manžel dotyčnému vysvětlil, že se asi dobývá někam jinam a tudíž ho nikam pustit nemůže, hotovka. Díky vysvětlení mi už byla ranní záhada jasná. I na základě tohohle jsme se domluvili, že bzučák stejně zvedat nebudu. Musela bych reagovat švédsky a to zase na takové úrovni nejsu, takže mám dostatečnou omluvenku J.

Také si všímám, že se tu docela plýtvá jídlem. Jeden den se navaří, pojí, pak něco málo se nechá na následující den. Jenže v ten následující den už všichni nejí to, co zbylo, ale vybírají si něco nového. Takže ty ještě "svěží" zbytky skončí v koši. Je tu ve spodním kredenci na levých dvířkách papírový koš – specielně na zbytky jídla. A vlevo na dně skříně je klasický odpadkový koš. Nijak se tu netřídí, ale aspoň plechovky a plasty vidím, že se odkládají do bedny. Je to hlavně proto, že plechovky a plastové láhve jsou vratné. Takže se z toho zase dá zpátky vytěžit pár drobáků a opět za to něco nakoupit. A jinak je rodina velmi čistotná, pravidelně umyté nádobí, nic neodloženého. Všímám si, že nádobí nechávají odkapat do následujícího dne, pak se posbírá na další použití, anebo se sklidí do kredenců. Často ráno, když se mi vaří voda v konvici a čekám na zalití čaje, tak pouklízím nádobí. Stává se z toho rituál, skoro ranní rozcvička J. A co mě ještě překvapilo, tak prostornost kuchyně. Kuchyň sama o sobě je dost veliká, o tom žádná, ale zaráží mě prostor na vaření. Taková digestoř! Já jsem z domu zvyklá, že digestoř je v úrovni mých očí, anebo ještě výše, nad hlavou. A tady je zase extrémně nízko! Při vaření zjišťuji, že moc máchat rukou nemůžu, nebo nabírat jídlo naběračkou je hodné umění. Vždy musím hrnec odložit na pracovní plochu a z něj si teprve odebrat jídlo na talíř. Pod digestoří je všecko krkolomné. Někdy se také musím víc ohýbat, abych viděla, jak jídlo vypadá, nebo co bych tam mohla přidat. Vím, že podle tlačítka na odsávání páry, je digestoř někde v úrovni mého nosu či brady. Nezbývá, než si zvyknout.