Gingerka | Víkendové setkání, škola a kurz vaření

Druhý víkend v náhradní domovině utekl velmi rychle, páteční návštěva malé hospůdky se jevila jako skvělý nápad a určitý způsob socializace. Na sobotu byl naplánován sraz se slečnou ze Slovenska, s Annou. Ta zde vloni pracovala jako stážistka a poté tu ještě chtěla zůstat. Sobotní setkání bylo příjemné, bylo fajn mít někoho, kdo povykládá o zdejším životě, vychytávkách a vůbec, jak funguje organizace, ve které pracujeme. Díky Anně jsme měly možnost poznat jednu "zašívánu," která je vedena v hodně alternativním stylu. Bylo zde možné vidět různé existence, které se něčím vyjímaly – ať už účesem, oblečením, nebo prostě i svým chováním. Bylo to moc specifické, avšak přátelské prostředí J. Ani jsem nevěděla, že tu něco takového poblíž našeho okolí je. Se slečnou jsme si vyměnily mnohé dojmy, zkušenosti a názory. A její názory se v mnohém, slučovaly s našimi, tak nám bylo trochu líp.

Na neděli jsem měla předběžně domluvenou koupi kola, ale pak z toho sešlo. Takže jsem se rozhodla hledat dále, ale nic moc. Buď mi někdo napsal, že někdo přihodil na kolo více peněz, nebo někdo byl s koupí rychlejší. Nicméně, těšila jsem se, až si konečně budu moci najít příležitost ke koupi tohoto super vozítka, na kterém se veze téměř každý!

Pracovní týden se rozjel relativně rychle, v mojí skupině jsem se už trochu lépe poznala s ostatními. Už vím, jak a kdo reaguje, jaké předměty potřebují doučit a taky, kdo má jakou míru motivace na sobě zapracovat. Již dva dny jsem pracovala s klukem, stejně starým jako já. Dělali jsme matiku, zlomky. On je nejspíš viděl poprvé v životě, protože dalo zabrat ho naučit postup při násobení, odčítání, apod. Potřeboval vysvětlit jisté kroky, bez kterých by nemohl pracovat. Hrozně se divil, že je v tom taková maková logika. Stejně jsem mu musela všechno psát, vysvětlovat, klidně i 3 – 4x. A až nebylo zbytí, musela jsem zavolat lektorku Cecilii. A na tohoto kluka ani moc tlačit nemůžu, aby mákl. Nejsou tady na to zvyklí. Takže pokud potřebuje dát pauzu, hudbu do uší, nebo už jít na svačinu (v jejich případě snídaně), tak tam jdeme. A ani po snídani se k práci moc nehrne. Celkově si myslím, že je to tu vláčné, ale aspoň, že někdo mákne. Je to opravdu na každém, zda v sobě najde motivaci a bude si dělat švédštinu, nebo matiku či angličtinu. Tohle tu nejvíce frčí. Nejvíce mě překvapují schůzky, které bývají po skončení výuky. V kabinetě se sejdeme s ostatními, kteří učí v dalších dvou skupinách, a reflektujeme průběh dne. Jenže, sranda je v tom, že se tam většinou štěbetá švédsky, ale uznávám i snahu, vést diskuzi v angličtině. Stejně tam toho s kolegyní moc neřekneme a těšíme se, až to skončí J.

Dneska ve středu jsme měli jiný program, který byl zpestřen výukou vaření u jednoho šikovného kuchaře Stefana. Ráno jsme sice měli sraz ve škole, ale přišlo málo studentů a ani nikdo s učením nemákl. Po snídani se věci daly do pohybu a jeli jsme autobusem na místo konání. Celkově nás bylo deset a to možná i stačilo. Rozdělili jsme se do tří skupin s tím, že se budou dělat tři jídla. Směska s kuřecím masíčkem, zeleninový salát s rýží a mrkvové koláčky J. Já byla v té poslední skupině a vyhovovalo mi to. Spolupráce to byla příjemná, kuchař taky. V klidu zaučoval, vysvětloval a říkal, co se má dle receptu dělat. A shodou okolností jsem zjistila, že má na levém uchu sluchátko a kolem pasu krabičku, tedy FM systém. Taky jsem se s ním pak dala do řeči, potvrdil mi moji domněnku. A na můj dotaz, zda nezná jiné sluchově postižené, mi odpověděl, že ne. Nakonec jsme společné dílo snědli a zbytek v krabičkách odnesli do školy. Před schůzkou v kabinetě jsem ještě šla s Anneli nakoupit. Tady k obědu jí mražená jídla, která se v mikrovlnce ohřejí na 7 – 10 min., takže se musejí každý týden dokupovat zásoby. Po schůzce jsme konečně byly propuštěny domů J.