Švédština a první socializace

Ve čtvrtek bylo nechutně uplakané počasí, avšak to nám nebránilo v našem záměru – zúčastnit se nepovinné švédštiny. Venku neskutečně lilo a pofukovalo, že déšť potom nakláněl dešťové kapky směrem k nám, na nohy. Na místo jsme dorazily mírně mokré, avšak v teplé vyhřáté místnosti to uschlo. Při cestě, kdy jsme s Veronikou míjely lidi, jsem záviděla jejich vybavenosti proti takovým neduhům. Lidi byli oblečeni do speciálních kalhot či plášťů, které bych přirovnala k rybářům. Klidně tak jeli na kole s tím, že neměli šanci promoknout. Což je super věc, ale kdo je tu na přechodnou dobu, tak tohle nemá, že jo.

V hale, kdesi ve vyšším patře už čekali lidé, tak jsme se rozhlíželi, co se kolem nás děje. Poté už přišla lektorka a vpustila všechny dovnitř. Lektorka tedy celou dobu mluvila pouze švédsky, zrovna probírala tématiku kolem rodiny – názvosloví členů a poté ještě hodiny. Jako je určení času a ovládání pojmenování fází hodin. A jelikož jsem před rokem a půl měla švédštinu, tak se mi pár věcí vybavovalo. Sice už jsem mnohé zapomněla, ale tady to byla skvělá příležitost, jak probudit mozkovnu J. Přišlo mi v jednu chvíli hrozně moc vtipné, jak lektorka každého obcházela a vyzvala ho k představení se. Mě také neminula. Na chvilku jsme se zastavili u členů rodiny, poté přešli na hodiny. Tam zase lektorka ukazovala na plastových hodinách, kterou fázi máme pojmenovávat. Mluvila zřetelně, jistě a neskutečně trpělivě. To se mi na ní líbilo, na této postarší dámě. Sranda byla, když ona vyzvala dva muže a mě, ať uděláme ukázku hry s kartičkami, na kterých byly obrázky analogových hodin s různými časy. Lektorka nás naváděla, jak máme hrát. Šlo o to, že jsme měli hrát ve směru hodinových ručiček, ptát se, zda ten druhý nemá kartičku s nějakým časovým údajem. Pokud dotyčný neměl, dotazující si musel líznout další kartu. A pokud ji měl, tak tu svoji dotazující se dal druhému hráči. A takhle to mělo běžet. A navíc – u toho byly ve švédštině otázky i odpovědi, které byly napsány na tabuli. Bylo to legrační, už jenom tím, jak se každý pokoušel napodobit švédskou výslovnost. Po téhle ukázce nám učitelka řekla, ať jako jednotlivé řady dáme skupinku a ptáme se navzájem. A fakt to nemělo chybu – bylo to uvolňující a záhul pro bránici J. Třeba jeden chlápek se neustále snažil říct nějaký výplod, ale nedařilo se mu. A já ani nevěděla, zda to dělá schválně, nebo mu to opravdu nejde. Ale legrační bylo sledovat, jak se mu lidi snaží pomoci, ukázat na sobě, jak oni vyslovují, apod. Další chlápek se vždycky tvářil jak lišák, ale uměl si ze sebe udělat srandu. A takhle nějak v tomto duchu utekla celá lekce. Ale bylo to dlouhý, s půlhod. přestávkou, celkově od půl 6 do půl 9. Lekce mě zaujala, tak si myslím, že už i kvůli socializaci a pestrostí lidí tam budu chodit. Neříkám, že na všechny lekce, ale dle toho, co půjde zvládnout. A musím říct, že návrat v dešti byl nechutný. Jak jsme došly dom skoro jsme padly na hubu, protože se únava dostavovala.

Následující pátek byl pracovně kratší, do půl 12, poté jsme s kolegyní klusaly nakoupit a domů. Na bytě jsme vydechly, uklidily a poté si uvařily oběd. A na večer byl plán – socializovat se. To spočívalo v tom, že se Veronika zaregistrovala na nějaké setkání lidí v hospůdce, která byla půlhodinu od našeho sídla. Domluvily jsme se, že se tam večer vydáme, až se dáme dokupy. Slovo dalo slovo, večer odbil naši hodinu odchodu a valily jsme tam. Na místo jsme dorazily bez většího bloudění, ikdyž nás na konci čekalo překvapení. Vevnitř bylo strašně horko, moc lidu a jeden vkusně upravený a společensky oblečený muž, který vítal každého příchozího. Trochu jsme v tom hluku vyjeveně koukaly, protože lidé se i v tom hluku dokázali spolu bavit. A že se na sebe lepili jak sardinky, to jim nevadilo. Naopak se jeden na druhého omluvně usmáli a prokličkovali dál. Na mě to byl velký hukot, nerozuměla sem nikomu a ničemu. Nicméně, s pár lidmi se dalo bavit a byli jsme jakousi skupinkou. Když ke mně mluvil soused, musela sem se spoléhat na odezírání, hlavně v angličtině. Dalo to zabrat, s pár omluvnými úsměvy a bylo. Neřešila jsem to. Anebo jsem se snažila pochopit kontext. Staré otřepané fráze jsem znala a reagovala spolehlivě. Ale jakmile se téma rozvinulo do jiných mezí, už jsem se ztrácela. Ale co, lidé postupně odcházeli domů, asi pařit v soukromých prostorech a už bylo prostředí dýchatelnější, méně hlučné a pro mě méně náročné. Tak se mi to líbilo asi nejvíc. S tím, že jsem byla s Veronikou pozvána na jedno pivo – Gambrinus za 49 sek, to dělá na naše zhruba 150 Kč. Sranda, že? J A aby hrdlo nebylo úplně suché, byla jsem si jedno koupit. A tím to pro mě haslo. Brzy po půlnoci jsme se s onou skupinkou rozhodli zvednout kotvy a namířili si to domů. Náš náhradní domov nás uvítal s otevřenou náručí ve 2h ráno J.