První adventní neděle

aneb poznávání zdejších tradic

Dnešnímu dni předcházel včerejšek, kde naše kamarádka Andrea měla v univerzitní knihovně vystoupení se zpěvem. Jednalo se o jednu třídu, kterou navštěvuje na gymnáziu, v rámci praxe. Co jsem pochopila, šlo o písně, které oslavovaly příchod Vánoc a veškeré té atmosféry, která se k tomuto období vztahuje. Poslechla jsem si pár skladeb, udělala fotky a hotovo. S Ezgi jsme to moc dlouho nevydržely, odešly jsme nakoupit a domů. Ale ještě večer jsme měly celá naše banda sraz na bytě u Andreji, kde jsme mohly společně pokecat. Přišli tam i další naši kamarádi, tak to byl moc příjemný večer. Překvapil nás kamarád Jim, který každé holce z naší Erasmus skupiny koupil čokoládový kalendář. To bylo moc milé! Aspoň každý příchozí den poctíme malým kouskem čokoládičky J. I toto překvápko jsem vyfotila, protože se mi líbil obrázek s typickými sobíky na saních J.

A dnešní den taky byl docela specifický. Věděla jsem, že půjdeme s holkami do centra, kde by na malinkém náměstíčku měly být předvánoční trhy a pak plavání v řece a nakonec návštěva kostela. Tak první plán, s návštěvou malého náměstíčka byl téměř obyčejný. Jednalo se o postavený a do země zapíchnutý strom, který byl skromně osvícen. A kousek opodál byly malé stánečky s malým občerstvením, keramickými výrobky, či s větvemi, které měly být ozdobou na adventní věnec. Pravda, moc toho tam nebylo, ale na místní poměry to asi stačilo. Také své výrobky prodávaly děti z místních škol, některé jsem i poznávala, protože jsem se s nimi potkávala na praxi.

Když jsme takto obcházely okolí, náměstíčko působilo upraveným dojmem, všude taky plno elektrických světýlek. Přes uličky byly různě vytvarované obrysy, ale většinou to byly jen natažené šňůry přes ulici a k tomu vítání a oslava příchozích svátků, aj. Rozhodně to nebylo přepísklé či do očí bijící. Tato podívaná se mi líbila. Jen kdyby nebyla taková šílená kosa! Myslím, že bylo takových minus pět stupňů, protože jen co jsem chvilku měla ruce z rukávů venku a fotila jsem, tak jsem ze svých prstů měla pomalinku rampouchy! Neskutečné toto. A taky samozřejmě brzy přicházela tma, takže to taky dělalo své. A konečně přišel na řadu další program – plavání v řece.

Trochu mi nebylo jasné, jak to bude vypadat a co mám od toho čekat. Ale protože jsem to pak mohla na vlastní oči vidět, tak už jsem měla jasno. Je to místní každoroční tradice, tedy na každý první advent se vybere skupinka místních a jdou plavat. Samozřejmě v neoprénu a ještě se santa clausovským oblečením, aby to mělo grády! Viděla jsem skupinku plavců, kteří byli ve zmíněném oblečení, v rukách ploutve a už se chystali na akci. Myslím, že jich bylo asi deset, nepočítala jsem to. První šel jeden kluk, kolem pasu provaz a další, ať už holka či kluk se po něm také uvazovali. Na vodu si lehali zády a v rukou měli hořící svícně. Místní lidé mávali, přihlíželi, fotili a také tyhle plavce následovali podél cesty. Myslím, že od startovního místečka až do cíle se jednalo asi o necelé dva kilometry trasy. Bylo to moc zajímavé a také vzrušující, uvědomit si, že nám v oblečení je strašná kosa, sotva uděláme pár fotek a užuž nasazujeme rukavice. Tihle plavci krásně doplavali do cíle pod jedním můstkem, udělali pár památečných fotek a poté mohli jít domů. Nemám zdání, jak moc funguje neopren a jak se v tom během plavání a po vylezení z vody cítili. Ale myslím si, že jistě uvítají teplou sprchu.

Jakmile plavání skončilo, naše skupina se rozhodla zajít na občerstvení a hlavně ohřátí se do McDonaldu. Všichni jsme kafovali a postěžovali si, jak máme promrzlé ruce a čumáky. Pak už jsme bavili zcela uvolněně. Byli jsme nadšeni z nových zážitků, kdy se naše pocity střídaly s těšením se na návštěvu kostela.

Kostel byl moc pěkný, krásně zdobený a hlavně taky dost lidí. Bylo možné sedět v lavičkách, anebo jít nahoru do balkonového prostoru. Zvolili jsme druhou možnost, kde bylo odshora všechno vidět. Nalevo bylo vidět hlavní dějství, a napravo lavičky a do nich se vměstnávající se lidi. Pěkná podívaná, byla cítit pozitivní atmosféra. V průběhu programu bylo možné vidět skupinu starších lidí, převážně žen, kteří byli oděni do červených hábitů. Později se k nim přidala i skupinka dětí, školou povinných, které byly naopak v oblečení bílém. Tyto skupiny se střídaly ve zpěvu, anebo se navzájem doplňovaly. Moc pěkný poslech, akorát ve švédštině. Ale to nikomu z nás, přihlížejících cizinců nevadilo. Program trval něco málo přes hodinu, nakonec byl zakončen nějakým proslovem a my pak s davem mohli jít domů. Venku nás čekala pěkná mrazivá facka, fuj! O to více jsme spěchali domů, kde jsme si pak mohli v teplíčku lebedit.