Nákup potravin

aneb jak se mi povedl dobrý kup

Je to už pár dní zpátky, co jsem se po škole rozhodla jít na druhou stranu města, rozhodnuta si jít nakoupit. Když mám více času, tak se opravdu ráda projdu a navštívím opačný konec města. Moc ráda sleduji lidi, jak se chovají, jak vypadají a vůbec, jaká je tu migrace národností. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že se tu mihne nějaký černoch, muslim anebo chcete – li míšenec. Vždycky si říkám, že ty lidi muselo sem na sever něco táhnout, jinak by tu asi nežili. Co vím, tak hlavně přistěhovalci tu mají dveře docela dost otevřené. Hlavně, pokud pocházejí z válečných oblastí. Ale zpět k mému nákupu, kde jsem byla prošmejdit supermarket Coop. Můžu říct, že je neskutečně veliký, moc se v něm zorientovat nedá, aspoň mě to tak připadá. Ale místní se asi orientují, nikdo tam tak nepoletoval jako já J. S košíkem základních potravin jsem se pohybovala mezi regály s teplým oblečením. A tu mě zaujala jedna strakatá čepice, modrozelená. Již jednou jsem ji tu zahlídla, ale nezabývala jsem se jí. Až teďka, zkusila jsem dvě stejné, co to se mnou udělá. Taky že jo, váhala jsem, zda si tu čepku vzít, ale nakonec jsem se vyhecovala, že aspoň nějakou praktickou věc mít můžu.

Maličko jsem bloudila a pak už jsem našla hlouček lidí, který stál u pokladen. Docela se mi ulevilo, nechtěla jsem se nahánět po celém obchodě. Konečně už přišla řada na mě a já se chystala platit, když mi ale borec řekl částku a já měla za to, že mu špatně rozumím. Přeptala jsem se, zda je to tolik, kolik říkal. Usmál se a potvrdil mi předchozí cenu. Nelenila jsem, zaplatila jsem v hotovosti a poté si sbírala svoje potraviny a čepku. Ale nějak mi to nesedělo, věděla jsem, že bych měla platit ještě jednou tolik, než co jsem platila. Napadlo mě ještě zkontrolovat účtenku a tam jsem ke svému překvapení zjistila, že ta čepka fakt nebyla namarkovaná. "Ty bláho, já ji mám zadarmo, to snad ne!" To bylo to první, co mě napadlo, než jsem se smířila s tím, že se mi povedl tak pěkný a nečekaný kup. Šup všecko pořádně poschovávat, batoh na záda a mašírovala jsem si to na svůj byteček. Pak už jsem se usmívala jak sluníčko, tohle se asi jen tak nestane, že? Ještě jsem si cestou domů říkala, zda to borec udělal schválně, což by byl šlechetný čin. Anebo to prostě přehlédl a neuvědomil si to. Ale i tak, potěšilo mě to úplně maximálně! J