Konec října a výtvarka

aneb focení s iPadem

Tento týden, který je pro mě již minulým týdnem, utekl tak všelijak. Nejprve byl vyplněn výtvarkou, kde jsme vážně nezahálely. Já a dvě Turkyně jsme poctivě chodily na hodiny, společně se staršími švédskými ženskými. Jedná se již o pracující, které jsou zároveň učitelky, anebo aspoň také pracují s lidmi. Zaujalo mě, že jsme si musely přinést již vyšité obrazce na kusu látky. Já a moje skupina jsme si to nedonesly, páč jsme to pochopitelně ještě neměly hotové. Ale vyučující se rozhodla udělat výstavku, ať se mrkneme, jak jsou naše kolegyně činné a manuálně zručné ;). A že bylo na co koukat! Mám i fotky, tak je dám na odiv, ať můžete i sami posoudit, jak zdatné jsou švédské ručičky.

Dále mě překvapilo, jak je zdejší výtvarka vybavená, bylo nám řečeno, že si máme vypůjčit iPady, kterými máme vyfotit zadané položky. A aby to mělo efekt, přesunuli jsme se do muzea Murberget, které je za městem. A měli jsme fotit přírodní motivy, motivy oblečení a nástrojů, které se používaly v době před x stoletími. I preparovaná zvířata byla na řadě, aj. No, moje zkušenost z focení s iPadem je trochu rozpačitá. Naznala jsem, že je to větší placka, která je hrozně citlivá na pohyb, zaostření a nepraktická při hledání tlačítka ke stisku. Jakmile jsem se na něco zaměřila a než našla ikonku k focení, tak jsem s tím akorát drcla a bylo to zrnité, ba i rozmazané. Takže ve finále se mi povedlo jen pár fotek. Neměla jsem tolik trpělivosti k tomu, abych se učila pracovat s iPadem. Sice jsem si s touto malou, placatou věcičkou dokázala pohrát, ale to je asi tak všechno. Pár funkcí mě třeba zaujalo a klidně jsem se s nimi seznámila, ale v podstatě mě to nijak neoslovilo. Tento zážitek ve mně evokoval vzpomínku na to, jak jsem byla před rokem na předvánoční Vídni a v jednom kostele postarší paní fotila tou samou věcičkou. A vím moc dobře, jak jsem se nad tím pozastavovala a ohrnovala zobák, že v životě bych nechtěla fotit s takovou plackou. No a teď přišla řada i na mě :-D.   

A další činnost, co mě pobavila, tak jsme byly v promíchaných skupinkách a vyfásly jsme klasické pletivo. Takové, co se dává na dvířka do králíkárny :-D. A k tomu ještě několik odstínů růžového krepového papíru s lepidlem a ať něco vyrobíme. Samozřejmě velkého, ne malého. V mojí skupině, kde jsme byly tři, jsme na sebe koukaly a přemýšlely, co urobit. Nakonec jsme se rozhodly pro motýla, tak jsme pořád stříhaly, lepily a upravovaly, až opravdu vznikl veliký motýl. Fotka je taky, tak je možné se mrknout ve fotogalerii. A ostatní skupinky urobily růžového slona, anebo model ženské postavy s mašličkou. Tohle se mi líbilo jako jistý způsob relaxu a spolupráce s úplně neznámými lidmi. Každopádně, s Turkyněmi jsme se vážně nenudily. Ještě jsme taky musely překreslovat reálnou velikost vybraného květu z orchideje. Pro mě tedy nadlidský úkol, nejsu totiž žádná výtvarnice. To opravdu ne. A když jsem viděla, jak kreslí Ezgi, nebo jiné kolegyně, tiše jsem záviděla. Hrozně se mi líbí, když někdo umí malovat, hlavně překreslení něčeho do téměř reálné podoby.

Byla jsem na "fika" (tzn. čaj o páté), ale nikdo z mojí bandy se nepřidal. Turkyně byly nejspíš u svých protějšků, moje krajanka v ČR a Andrea si skoro vykloubila kotník, tak ani nemohla chodit. Vůbec mi to nevadilo, že jsem sama, pokecala jsem si se čtyřmi Švédkami, pohoda J.