Nečekané pozvání do klubovny pro neslyšící

aneb jak jsem po dva večery měla o zábavu postaráno

Tak jak moje erasmácká banda měla zcela jiný styl zábavy, tak i já jsem se mohla realizovat. Ve čtvrtek odpoledne jsem od nedoslýchavého učitele Åkemala z místní školy pro neslyšící dostala zprávu, abych se dostavila do klubovny pro internátní neslyšící děti. Přišlo mi to jako super nápad a hlavně, nemusela jsem být sama na bytě. Ihned jsem této nabídky využila a ve večerních hodinách jsem se dostavila na uvedenou adresu. Klubovna, do které jsem směřovala, je vlastně kavárnička, kam chodí i běžní lidé. Ale ve večerních hodinách je tento prostor poskytován neslyšícím dětem pro volnočasovou činnost. Byl zde kulečník, deskové hry, aj. Měla jsem tak možnost si rozšířit obzor, hlavně ze švédského znakového jazyka. Hrozně jsme se bavili nad tím, jak jsme se snažili se domluvit, nebo že mi až s menším zpožděním docházel význam Akemova projevu. Ještě tam byl André, kterého již taky skoro pravidelně potkávám. Ten teda znakoval rychleji, občas jsem ho musela brzdit. Anebo mu i sám Akem řekl, ať na mě tak nechrlí, že pak mám akorát guláš. Což byla pravda, protože jsem pak měla pocit, že mi všecko splývá a ve finále chápu jen jednu třetinu. Takže jsme konverzaci prokládali švédskou i mezinárodní znakovkou a bylo to moc super. Vždycky se dalo chytit nějakého "mantinelu" a od něj se odrazit a pokračovat dál.

Nejlepší bylo, když jsem u stolku pozorovala děti, ve věku 10 – 14 let, jak se hašteří. Nebo další děti byly u kulečníku a nemohly se domluvit nad pravidly hry J. Akem je musel trošku usměrnit a domluvit jim. Pak už byly v klidu. Ale jejich spontánnost byla zábavná. Nejlepší byla jedna dívka, která se mě ve švédské znakovce ptala, jak se jmenuji. Úplně bezprostředně to tak na mě vybafla, že jsem pak pomalu měla pocit, že před ní maturuji :-D. Naštěstí jsem se zvládla jak představit, tak i v prstové abecedě vyhláskovat svoje jméno, uff. Holčina byla spokojená a s úsměvem na rtech užuž chtěla odejít. Ale Akemal si do ní rýpl a ať se taky pěkně představí.

Ta nelenila, v mžiku vyspelovala své jméno a odešla za svými kamarády. Já si to po ní ještě musela převést na svoji ruku, protože mi to nějak nesedělo :-D. A pak za dohledu Akemala a Andrého jsem úspěšně odmaturovala, haha.

Ještě mě překvapilo, že André vlastní ojeté policejní auto. Moc jsem mu nevěřila, že tomu tak je, ale když mě vytáhl ven a ukázal celé auto, tak už jsem mu to mohla věřit. Bohužel fotku nemám, ale možná časem vyškemrám. Ptala jsem se ho, kde k tomu přišel. Vysvětlil, že to vyčíhl někde na nějakém webu, kde se tyhle auta vyřazovaly. A že byl středem pozornosti! Děcka ho pořád obletovaly a chtěly by se svézt, nebo si aspoň do auta sednout. Ale André byl neoblomný, jen jim řekl ať se jdou ven podívat a hotovo.

Co jsem u dětí viděla, tak většina z nich měla sluchadla, ale dvě dívky měly kochleární implantát (KI). Jedna, které mohlo být tak asi deset let vlastnila oba dva implantáty. Ptala jsem se jí, jak dlouho je vlastní. Říkala, že jeden tři roky a druhý dostala až po roce. Jeden dokonce sundala a ukázala mi jej celý. Měla značku Med- El s maskáčovými krytkami. To bylo hrozně moc rozkošné! A že to fakt za ušima maskovala, protože já chvílemi nevěděla, jestli má sluchadla nebo KI. A na můj dotaz, jak je s tím spokojená, či spíš, jak s tím slyší, mi naznačila, že by bez toho nemohla být. Ráda se orientuje sluchem, ale zároveň i znakuje. Moc milá dívka. Později jsem měla čest s druhou, starší dívkou, která měla čtrnáct roků. Ona vlastnila jedno sluchadlo a na druhé straně KI s bílým kabátkem J. Trošku jí za uchem svítil, ale jí to nevadilo, myslím, že na to byla i hrdá. Tahle dívka mi řekla, že KI vlastní pouhý rok a že to právě kombinuje se sluchadlem. A je tak spokojená. Pak jsem ji i slyšela mluvit a musím říct, že její hlas zněl velice dobře. A se svými vrstevníky i zcela bezproblémově znakovala.

Později do klubovny přišel ještě jeden kamarád, který mě vlastně min. týden vytáhl do Sundvallu do bazénu s dalšími neslyšícími. Byla jsem ráda, že i s ním mohu pokecat. A to zrovna ještě s ním přišel slyšící kamarád, taky černoch. Byla jsem překvapená, myslela jsem si totiž, že je taky neslyšící. Nakonec onen kluk se mnou mluvil anglicky a postupně z něj vypadlo, že je Maročan, který se chce ve Švédsku usadit. Již tu je nějaký půlrok, ale taky moc té švédštině nedává, spíše angličtina. Jak jinak, že? :-D Později už se schylovalo k 21.h. a klubovna se musela opustit a zavřít. Akemal jel se školním autem s děckama na internát a já jsem měla od Andrého odvoz. Náhodou se to hodilo, protože zase nechutně lilo. Zdejšímu počasí se vážně nedá věřit!

A na pátek jsem také měla o večerní program postaráno. Opět jsem mohla navštívit klub neslyšících, kde se neslyšící takto scházejí na konci každého měsíce. Mohou se tu setkat, pokecat a zároveň zahrát hry s kartami s vyhlášením 1. – 3. místa. Příchozí lidi jsem viděla po celém dlouhém měsíci, byla jsem ráda, že je vidím. To byla skvělá možnost, dozvědět se, co se za daný měsíc u nich dělo a jak se jim daří. Nejlepší bylo, když jsem sledovala vyprávění jedné ženy, jak s dětmi byla někde na výletě, kde cestou nabrali nákup a později auto začalo dělat neplechu, až úplně kikslo. Nezbývalo jí, než kontaktovat někoho z rodiny, aby za ní zajel a za lano odtáhl. Nakonec jí pomohl táta, který ale přijel až za dlouhých 7 hodin. To mě úplně vyvedlo z míry. Ptala jsem se, jak to přečkali. Zcela jednoduše: pochodovali kolem auta, seděli vevnitř a pojídali nákup. Nepříjemné, ale přežili to. Jen auto bude mít docela drahou opravu.

Do klubu přišli i dva kluci, budoucí tlumočníci. Pamatuji si je z párty, která byla před měsícem. A jednoho z nich jsem potkala minulý týden v Sundsvallu. To bylo super setkání, protože jsem je sem tam mohla využít na vysvětlení něčeho, nebo jsem si s nimi u jistých pohybů vysvětlila, co to znamená v mém českém znakovém jazyce a co ve švédském. Sranda byla u znaku "pivo." Já ho totiž bezprostředně naznačila vytvarováním ruky do držení piva a buch o stůl! Nemělo chybu :-D. Pak jsem ještě ukázala druhou variantu, značící víčko u láhve. Švédi totiž nemají vyloženě znak pro pivo, ale spelují ho v prstové abecedě. A ještě oba kluci zkoušeli vyslovit "pivo" a byli šikovní! Celý večer se mi v této společnosti moc líbil, o zábavu nouze nebyla. Nakonec, večerní program se chýlil ke konci a kolem půlnoci se klubovna zavírala. Ale tím to nekončilo. S Akemem a s dalšími třemi lidmi jsme se přesunuli do bytu již zmíněných budoucích tlumočníků. Tady jsme pokračovali s příjemně navozenou atmosférou, s každým se o něčem dalo pokecat. Všimla jsem si zajímavého detailu, že oba kluci, ač slyšící, tak ani mezi sebou nemluvili. Pouze na sebe znakovali. To bylo od nich moc hezké. Taky ještě televize s vypnutým zvukem, ale se zaplými titulkami. Jak se čas přesouval do brzkých ranních hodin, již jsem chtěla jít domů. Tak se mnou šli tři známí, čtvrtý ještě zůstal. Doma jsem pak uléhala pěkně uťáplá J.