Má první cesta

 Jak to vlastně začalo...

Má strastiplná cesta začala už na vídeňském letišti, kde jsem zůstala čučet jak vyoraná myš. Byť jsem měla na chvilku doprovod, nebyla jsem schopna racionálního myšlení. Pořád myšlenky typu: "Kdyby se něco stalo..co budu dělat?" "A nepokoním něco?" Vím dobře, že je mojí specialitou si něco zkomplikovat, aniž bych o to stála..že..klasika :-D. Ale ne, tentokrát to šlo nečekaně dobře.

Kufr odbavený, měla jsem ještě rezervu jednoho kila, takže jsem táhla 22kg! A na zádech příruční bágl s noťasem a zdcadlovkou, plus pár maličkostí. Po check - inu jsem se vydala do spárů klikatých cestiček, front, než na mě přišla řada. Následoval výslech, co s sebou vezu, vše se muselo odevzdat do bedny. Mezitím jsem říkala kontrolorce, že nemůžu přes bránu, díky kochleárnímu implantátu (KI). Sice na mě prve koukala, co že to mám. Ale já nelenila a prokázala jsem se průkazkou nositele KI. To už houkla na kolegyni a  nechali mě bránu obejít. Další ženská mě důkladně prohlížela, dokonce boty jsem musela sundat. "Bóže, říkala jsem si..to snad není pravda." Nakonec jsem mohla jít, zase sem si přerovnávala obsah báglu a letěla další chodbou, která mě směrovala k poslední etapě, kde se skrze kontrolu procházelo do prostoru napojeným na letadlo.

V letadle jsem uložila bágl a konečně hačla :-). Stres a vše kolem něj ze mě postupně vyprchalo a už jsem jen čekala na vzlet. Za pár minut, už se konal rozjezd a šupjaz vzlet - juchů! A dokonce jsem seděla u okýnka, ale nad křídlem. Nevadí, pohoda. Vedle mě byly dvě místa volné. Po chvilkách jsem sledovala lidi, co a jak dělají a mezitím jsem obdivovala obláčky. A tuhle mě napadlo, že nefotím. Rychle jsem se odepla, čapla bágl a už jsem mohla fotit. Byl to nepopsatelný pocit štěstí a neskutečné euforie - já sama v oblacích s letadlem, které všem cestujícím mělo pomoci se přemístit na druhou stranu Evropy. Hurá do toho, že?

A po přistání následovalo tleskání a radostné štěbetání všech zúčastněných. A že i já bych ráda štěbetala, ale jaksi jsem byla sama. Ale nevadí! Přeci si poardím se vším, teda snad. Čekání na kufr a hurá na další spoje. Čekaly mě dva přestupy na vlaky a jeden na bus. Vlakáč byl od letiště hrozně daleko. S občasným doptáváním jsem se dostala k informacím, kde mi napoprvé špatně poradili. Došla jsem do části s luxusními obchody, tam jsem přeci nechtěla! Tak zase zpátky, vyptávání i s vytištěným seznamem spojů. Nakonec stačilo sjet výtahem dolů, do přízemí. A můžu říct, že to dole vypadalo jako v metru, do vlakového prostředí to mělo hoodně daleko! Slabou hodinku jsem si počkala a pak jsem mohla pokořit další bod - nastoupit do vlaku. To nebyl žádný problém, jakmile jsem seděla, čumákovala jsem z okna a těšila se na hlavní cíl.

Každou chvilku, hodinku se blížil. Po jisté době jsem musela přestoupit, půl hodinky počkat a zase nastoupit. To už byla delší trasa, ale užívala jsem si to. Krajina a příroda byla lesnatá, krásně zelená. Moc odlišná od ČR nebyla. Jen prostě divočejší s odlišnými baráčky. Tady už mě trklo, že tu už neuvidím žádné typické "krabice" jak jsem zvyklá. A poslední bod, zdolání autobusu se jevil o kapičku náročnější. Čekalo mě doptávání se, kde od vlakáče narazím na autobusák. A že jsem byla v časovém presu! Potřebovala jsem to stihnout do půlhodiny. Ještě mi zbývalo asi 15 min. a pořád jsem si nebyla jistá, zda jdu správně. Nakonec mi asi hodně pomohla ochotná paní, která se mnou docupitala až k autobusáku. Strašně hodná paní, té patří můj dík :-).

S autobusem sem si krásně vyjela až za Sundvall a po hodince byla v Härnösandu. Vystoupila jsem tak, jak bylo v plánu. Ale žádný pick up servis nebyl. Trpělivě jsem čekala, asi deset minut. Poté mi volalo cizí číslo a hlavně švédské, že? No, volat v angličtině neumím a na rušné cestě už vůbec ne. Zase číslo volalo. Následovalo moje "Típ!" A odeslat sms na volaného se nedařilo, bomba. A zase, mobil vrčel...promlouval na mě: "zvedni to, posero!" Tak hulákám, že blbě slyším, jsem na malé zastávce naproti kostelu..a ozývalo se štěbetání, poté: "Ilčo, ahoj, kde jsi přesně?" Na to už jsem neměla co říci a zmohla jsem se na konstatování, že jsem u kostela:-D. Odvoz byl vykonán, já se pak dozvěděla, že slečna (doktorandka, ze samé univerzity jako já) nebude ode mě daleko a nouze o setkání nebude. Se spolubydlící, Španělkou Andreou jsem stihla dojít do supermarketu, nakoupit nejnutnější a hurá relax. A že jsem vytuhla..:-D. Pápko