Výleťácký víkend

Cestování s vypůjčeným autem

Minulý víkend, tedy od 11. – 13. 10. byl ve znamení cestování s vypůjčeným autem. Ani nevím, koho to napadlo, nebo jak to vzniklo, ale najednou byla možnost si z půjčovny půjčit auto a probrázdit okolí. To byla skvělá příležitost, které jsme se chopily. Ale s tím, že musela řídit Ivana, které jsme s holkami slíbily, že se s ní bát nebudeme J. A cenově to taky bylo snesitelné, takže jsme se téhle nabídce vůbec nevyhýbaly. A že i počasí přálo, to bylo jedině dobře!

Musely jsme trochu přizpůsobit plány tak, aby to klaplo nám všem. Na 13. h. jsme konečně mohly naskákat do auta a vyrazit směr Östersund. Je to směrem na západ, spíše k horám a chladnějšímu podnebí. Vzdálenostně to bylo něco okolo 2h a 50 min., časově to vyšlo na 2,5 hod. Což nebylo špatné, ale o to méně času bylo na prozkoumávání okolí, protože jak je známo, zde se stmívá velmi brzy. Ale musím pochválit jednu vymoženost – navigaci. Byla již v autě zabudovaná, tak se to jen hezky zaklikalo a frčelo se. Ale musím říct, že jsou tu dlouhé, monotónní a jednotvárné cesty. Málo odboček, spíše pořád stejně rovno a popřípadě malé svažování či přidávání do kopce. Ale nijak nám to nevadilo, buď jsme si povídaly, anebo taky pomalinku poklimbávaly J. V našem cíli, tedy v Östersundu jsme zaparkovaly, protáhly kostry a ihned procházely uličky. Uličky byly tiché, klidné a odváděly nás spíše dál od města. Otočily jsme se směrem do centra a mohly taky vidět malé náměstí, které se vyznačovalo svojí typickou okázalostí a vždy nějakou budovou, která svojí barevností byla dominantní. A abych nezapomněla, všude byli dinosauříci, barevné sošky.

Skoro každá z nás se s nimi musela vyfotit! Dokonce jsem poprosila jednu postarší paní, aby nás u jednoho černožlutého dinosauříka vyfotila, povedlo se jí to. Jak jsme procházely centrum, okolí a boční uličky, pěkně nám zábly ruce. Zde byla daleko větší zima, než v Härnösandu. Vyřešily jsme to návštěvou mekáče, daly jsme kafe a pak už pomalu k autu, směrem zpět.  Cestovaly jsme už za tmy, ještě stihly nakoupit a šup domů.

V sobotu jsme měly celodenní záběr, stihly jsme toho více. Ihned ráno v 9h jsme byly připraveny vyrazit. Naším dalším cílem bylo bližší okolí, které bylo po cestě. Nemohly jsme minout most, Hüga Kusten. Je to název švédského pobřeží na straně Botnického zálivu. Ale je to velmi pěkná oblast, hlavě s dominantním mostem. Tam jsme sjely, pokoukaly a udělaly pár fotek. Poté jsme mohly pokračovat dále, tedy do městečka Umeå. Taky nám to zabralo 2,5 hodiny, ale jinak to nešlo. Vzdálenosti jsou tu obrovské, ale stojí to za to J. Do zmiňovaného Umeå jsme dorazily v pořádku, ani tu nebylo chladno. Naopak, bylo hezky, žádné zmrzlé ruce. To se nám líbilo. Každopádně, městečko je hodně malé, náměstí jsme měly dvakrát prošlé, ještě jsme obešly park i kostelík a to bylo tak skoro vše. Neopomněly jsme fotky, hlavně podzimní barvy tu hrály prim! Pastva pro oči i pro foťák, opravdu J. Ještě v turistickém informačním centru jsme luply mapu města, ale ve finále jsme se orientovaly i bez ní. Co bylo pro mě zajímavé, tak neskutečné množství kol. Na náměstí byly místa, které byly v obležení kol. Některé ani zamčené nebyly, to jsem vážně hleděla. Jakmile jsme byly dostatečně uspokojené z prohlídky města, mohly jsme pokračovat dále. Ale již pomalu zpátky, přes rybářské vesničky. Také pěkná podívaná! Navštívily jsme jednu vesničku, Norrfalsviken. Byla plná červených chaloupek, přístřešků a u ní vždy nějaká zaparkovaná lodička. Uchvacovaly nás malé červené chaloupky, byly tak přitažlivé, útulné. A ještě tak u vody, kde člověk viděl to nekonečné vodstvo s dodatkem klidu. Člověk mohl vycítit přirozené souznění života s přírodou u vody. Vážně to nemělo chybu. Myslím, že hodně dělalo i počasí, protože jsme se nemuseli zahalovat do bund, stačila mikina. A o to více jsme si vychutnávaly tento prostor, na kterém jsme se pohybovaly. Později, nezbývalo, než se zase přesunout dál. Zastávkou bylo město Norrdingrå, které se také dotýká Botnického zálivu, ale nebylo to úplně stejné jako v předchozí zastávce. Žádné lodě jsme neviděly, pouze jsme navštívily hřbitov, který byl téměř u silnice. A že byl pěkný, načančaný! Radost pohledět. Měli zde dlouhé lány cest a u nich náhrobní kameny. Hodně tomu napomáhal barevný podzim, který tu vytvářel jistou oázu klidu. A opodál byly v řadě červené domky, které jakoby hlídaly celý hřbitovní prostor. Aspoň mě to tak přišlo. Opět jsme musely naskákat do auta a uhánět dál. Naposledy jsme se mohly pokochat u malé zastávky s výhledem na zapadající krajinu, v oblasti Draged. A nakonec už náš přechodný domov, protože už jsme opět cestovaly za tmy a přály jsme si už být v cíli s následným odpočinkem.

V neděli jsme už měly skromnější plány, protože jsme se musely taktéž zaobírat školními starostmi. Takže jsme výlet naplánovaly na dopoledne s tím, že po obědě bychom měly být zpátky. A Ezgi s námi nebyla, vyměnila se s Pablem, který ještě okolí nezná a rád by to tu poznal ještě dřív, než napadne sníh J. Opět jsme po 9. h. vyrazili a nasměrovali jsme si to k dalším rybářským vesničkám, jako byl Juniskär či Svartvik. Onen Juniskär se mi líbil asi nejvíc, jelikož tam bylo malinké molo, které obklopovaly lodičky. A široký prostor plné vody a okolních cípů pevniny. A samozřejmě nechyběla i krásná pestrá příroda. Na tom bych mohla oči nechat. Pohybovalo se tu i pár místních, kteří chodili k lodičkám a zásobovali je svými věcmi. Zřejmě plánovali výlet na loďce. Což si myslím, že není špatný nápad na nedělní dopoledne J. Ještě jsme se pak přesunuli k oblasti Svartvik, kde už nebyly lodičky, ale klasická pevnina a u ní záliv. Pouze tu byla vystavena stará zachovalá loď, ikdyž kovová či plechová. A na závěr, jako bonus s konečnou jsme absolvovali návštěvu Sundsvallu. V tomto městě jsem byla sice už potřetí, ale nevadí. Bylo hezky, prošli jsme klidné a upravené náměstí a také druhý vrchol Södra Berget, který byl za městem. Na tomto vrcholu jsem již byla, ale za tmy při akci Mezinárodní den neslyšících. Takže jsem mohla porovnat, jak to vypadá za tmy, co všecko je osvětlené a jak to vypadá za bílého dne. Z toho vrchu bylo vidět celé městečko jak na dlani. Plno ulic, budov a nakonec i vodu, která objímala část pevniny. Uprostřed byl dominantní most, který ještě nebyl dostavěn, tudíž bylo možné zahlédnout, že uprostřed ještě nemá dostavěno. Tohle vše nám bohatě stačilo a mohli jsme pak pomalu jet zpátky do svých bytečků. Každopádně jsme všichni byli maximálně spokojení a vděční za tu možnost, půjčení auta a ochoty Ivany, coby hlavní řidičky. Jo a výše vyjmenované rybářské vesničky i Hüga Kusten spadají pod národní park Skuleskogen.