Můj první měsíc pobytu pomalu za mnou

Zamyšlení 

Včera jsem se mohla zamyslet a říct si: "Ouh, to není možný, už jsem tu měsíc, přijela jsem sem 27. 8. a včera to bylo přesně 4. úterý v měsíci, co tu jsem." Je pravda, že mi to zkraje moc neutíkalo, protože to bylo pomalé, měli jsme tu úvodní setkání, seznámení se školou, knihovnou, Studentskou unií a i s místním životem a kulturou. Ale jak se rozjela škola a další povinnosti, už se to vše rozeběhlo. Na začátky bych raději moc nevzpomínala, byly chvílemi krušné a tvrdě zkoušející moji trpělivost. Určitě jsem ale nikdy nepomyslela na to, že bych se tu na patě otočila a zabalila to. Ani ve snu by mě to netrklo. Rozhodně si nemyslím, že by začátky měly být jednoduché, to určitě ne. Jen si říkám, že jsem mohla být jistých starostí a nedorozumění ušetřena, ale to by nebyl život, aby nás nepřekvapoval, no ne?

Když se tak ohlédnu, myslím si, že jsem se tu docela zaklimatizovala a zvykla. Nevadí mi být někde jinde, daleko od mojí domovinky. Spíš bylo klíčové si zvyknout na jiný komunikační kanál, tedy angličtinu. A každodenní styk s cizími lidmi, jakožto zástupci jiné kultury a mentality mě nutil a stále nutí s nimi komunikovat. A že žiji v malém městečku kdesi na severu, je pro mě něčím neskutečným. Nemůžu se zdejší přírodní krásy a jejího okolí nabažit! Kam vlezu, je pěkná pestrá zeleň, anebo předzahrádky, které jsou poctivě posekané. Hodně se zde dbá na upravenost. A pokud jdu po ulici, je to příjemná procházka po hladkém neporušeném asfaltu. Je úplně normální, pokud jdu po ulici a v mžiku kolem mě někdo prolítne. Pak koukám, že je to nějaký zapálený atlet, který běží tak neslyšně, nebo ho neslyším sama, protože se kochám? Nevím. Někdy jindy zase u přístavu, kochám se, sleduji tryskající fontánu a "ffííííí!" to zrovna prosviští vozíčkář na elektrickém vozíku J. Ještě mě tu pořád fascinují typické červené domky se švédskou vlaječkou. Nebo jsou ještě žluté, modré a černé.

A protože posledních 14 dní chodím na praxi na ZŠ do 2. třídy, poznala jsem zase další část zdejšího městečka. Musím si přiznat, že zase až tak malé není. Je spíše rozpláclé a pěkně natáhlé. O dlouhé ulice tu není nouze. Také sem tam se objevují malinké můstky, které jsou namalované na růžovo. To mě fascinuje J. Jelikož na praxi už musím být na 8. h. ráno, tak vím, jak pěkně tu tuhne. Dokonce i auta mají na sobě mírnou námrazu, takový ten šedobílý lesklý povlak. Na pohled je to krásné, ale je to předzvěst příchozí zimy, toť zdejší realita. Již jsem zažila klasické slunné počasí, kdy se tu dalo chodit i v tričku či tílku. Dále i lijákové nebo-li ubrečené počasí. A teď jen mohu čekat, kdy přijde první snížek J. Ještě ohledně počasí, nepřestávám zírat, jak jsou děti z naší školy, (z praxe) otužilé. Já oproti nim mám 2x tolik oblečení, co oni. Může foukat, jak chce, ale oni si vezmou mikinu a kšiltovku. Může být liják, nevadí. Vezmou si nepromokavé hadry, popř. ještě deštník a vystačí si s tím. Možná budu ráda, pokud se u nás v Česku rozmohnou "lesní školky," protože se domnívám, že to má vážně něco do sebe.

Každopádně jsem ráda, že jsem tu s holkami zadobře, když můžeme, navzájem si pomůžeme, poradíme. A je jedno, jestli jde o cestování, nákupy či knihovnu. Každá zkušenost některé z nás vždy tu další obohatí. A to se mi líbí, že to tak je a funguje. A když jdeme do Studentské unie na "fika" což je výraz pro setkání u kávy, či malého dlabance, tak je to jedině fajn. Líbí se mi ta soudružnost a chuť se přátelit, sdílet podobné zájmy, zážitky, apod.