Mezinárodní den neslyšících

aneb jak to probíhá ve Švédsku 

Na tento den vzpomínám strašně ráda, sice se stal včera, ale zanechal ve mně silné vzpomínky. Nejprve, jak jsem se k němu dostala. Zmiňovala jsem se o tom, jak jsem narazila na neslyšící, na bowlingu. Díky této náhodě jsem měla kontakt na jednoho chlapíka, který mi tehdy na sebe dal kontakt. A ještě, aby toho nebylo málo, v pátek za slunného počasí při návratu z toulky městem jsem ho potkala v jedné boční uličce. Tedy, spíš on na mě narazil, projížděl kolem mě autem a hlásil se ke mně. A následující den, v sobotu jsem obdržela mail s tím, že se v sousedním městě v Sundvallu koná oslava Mezinárodního dne neslyšících. A vlastně mě i na tu akci pozval, ať se zúčastním. Napsali jsme si ještě pár mailů, jak a co, kdy mě vyzvednou, apod.

V sobotu na 17.30 hod. jsem čekala před naším ubytkem a za chvíli mě vyzvedávalo modré auto. Seděl v něm řidič, vedle něj Ake (zmiňovaný chlápek) a další vzadu. Nastoupila jsem a jelo se. Konverzačně jsme si moc nepokecali, artikulovala jsem anglicky, a co znali, ukázali mi ve švédském znakovém jazyce. Tak jsem se během cesty naučila ukazovat pár čísel, nějaké barvy a znaky pro Sundvall i Härnösand. Cesta rychle utekla, zaparkovali jsme a mohli jsme jít ke kulturáku. Kulturní dům nebyl nijak obyčejný, prostě takový ten lepší, na plesové akce, aj.

My měli ještě dost času, až na 21.h. byl povolen vstup pro nás, kdo nešel na raut. Právě Ake šel dříve, měl zarezervovaný vstup na raut. Se zbytkem bandy jsem měla 2,5 hod. času. Ale vůbec nám to nevadilo, prošli jsme město, obešli jsme kousek přístavu, já mohla udělat pár fotek a u toho jsme se navzájem seznamovali. Znakovat s trochou mezinárodních, švédských a českých znaků byla zábava prakticky na celý večer. Nejlépe jsme se zabavili tím, jak jsme porovnávali odlišnosti mezi švédskou a českou znakovkou. A abych nezapomněla, venku bylo chladno, já v riflích, halence a saku a ostatní zrovna taky tak. Později jsme se domluvili, že si půjdeme někam sednout, dáme kafe a popř. malý žvanec. Taky že jsme to tak udělali. Sranda byla, když jsem v jednom místním fast foodu chtěla ke kusu žvance kafe. Ženská mi nebyla schopná říci, proč to kafe nemám namarkované. A vlastně, že mám jen to jídlo. "No, co tak budu bez kafe." smiřovala jsem se s tím.

Nakonec, jídlo jsem dostala, pak podle chlápků jsem zjistila, že opodál je automat na mince a tam můžu dostat kafe. "No, hurá, konečně!"

Šli jsme si společně sednout a opět jsme pokračovali ve výměně znaků a popisu svých kultur. A aby toho nebylo málo, klučina, který byl s námi, tak se polil kolou. Stačil nešikovný pohyb, mršt a už to bylo! To je typická situace u znakování, nijak mě to nerozhodilo J. Nakonec ještě někoho napadlo zajet autem za město a podívat se, jak vypadá z dáli v obležení světel. Souhlasila jsem a myslím, že za to jim mohu být vděčná! Právě André vzal své auto a za deset minut jsme již byli za městem. Naskytl se mi krásný pohled na město, které bylo jak na dlani a s nespočtem světel. Fakt nádhera, ještě u toho přístav, u kterého se vše odráželo a lesklo. Tento pohled jsem si vážně vychutnávala. I když bylo chladno a bylo pomalu na chcípnutí, pohled na milion světýlek stál za to. Snažila jsem se udělat pár fotek, ale moc se mi to nedařilo. Ale nevadí, v mé mysli ten obrázek zůstane.

Na 21.h. jsme konečně mohli zaplout do kulturního domu, zaplatit vstupné, orazítkovat a šupajz do schůdků. Všude, u vchodu a podél schodů byly pověšené nafouknuté balónky v modré barvě a na nich dvě dlaně. Jedna bílá, druhá černá a uprostřed švédský nápis. Sice nevím, co znamenal, ale předpokládám, že vítal tento sváteční den. V prvním patře byly vlevo i vpravo bary, záchody a také sály. V baru jsme si mohli koupit kolu a projít se po patře. Už se to tam hemžilo lidmi, skoro nebylo k hnutí. Do jednoho sálu byl vstup zakázán, protože tam stále probíhal raut a docela se to protahovalo. Ale to až tak nevadilo. Já se svojí bandou se pohybovala jak na patře, tak i poblíž jednoho baru. Když to tak vezmu zpětně, moc mladých lidí tam nebylo, převážně ti starší. Ale byla jsem ráda za každého člověka, kterého jsem potkala a mohla poznat. Moji průvodci často svým kamarádům a známým vysvětlovali, odkud jsem, co tu dělám, apod. Byla jsem ráda, že jsem si mohla osahat švédský znakový jazyk, čas od času se mi podařilo nějaký zachytit, hodně to bylo o pantomimě, anebo jednoduchým ukázáním na něco. Občas jsem měla pocit, že jsem po nových znacích zcela "hladová" a chci pořád další a další. Jak jsem zdejší oslavující lidi sledovala, došlo mi ještě pár věcí. První, asi to, že tuhle akci vedou v komorním duchu, už podle oblečení to bylo zcela jednoduché poznat. Vzpomněla jsem si na ČR, kde se spíše propagujeme na různých akcích, pořádáme nějaké mítinky a žijeme jakoby "venku." Třeba právě MDN v Praze na Andělu. Ale tady to mají jako uzavřenou událost, právě v onom kulturáku. Dále, jakmile skončil raut, bylo možné jít dovnitř a konečně si i sednout. Stát polovinu večera na nohou, to taky dá zabrat. V sále hrála živá hudba, starali se o ni dva zpěváci s kytarami. Ale moc lidí teda netancovalo, skoro mi jich bylo líto, že zpívají jen tak do éteru. Ale čas od času se tam nějaký pár ochomýtl. A ještě čeho jsem si všimla, vůbec se tu mezi sebou nepropagují jako kultura, která by se nějak realizovala, např. tlumočení hudby, vystoupení s pantomimou či nějaké moderování pod vedením neslyšících. Nic takového. Ale co bylo zajímavé, tak u baru byla jedna tlumočnice a překládala objednávky neslyšících. Ta tam opravdu byla celý večer. Buď se bavila s hloučkem neslyšících, anebo právě tlumočila. Přemýšlela jsem nad tím a napadá mě asi jediné – ulehčit číšníkovi a nezdržovat provoz nějakým nedorozuměním.

Každopádně, tento večer mě opravdu nadchl, líbil se mi. Jeho pestrost, pozitivní naladěnost lidí, společenské oblečení a celkový klidný průběh akce. A abych nezapomněla na to zásadní, měla jsem také možnost vidět neslyšící se sluchadly, kochleárními implantáty anebo neslyšící zcela bez sluchových pomůcek. Hodně jsem tam vídala KI značky Med – El, pak i Nucleus 5. I André z mé bandy měl N5. Ale co mě překvapilo, tak mezi neslyšícími si ho sundal, neměl ho za uchem. A pokud jsme byli v autě, před akcí, tak jej měl. Nedalo mi to a ptala jsem se ho, proč si ho mezi neslyšícími sundává. Odpovědí bylo, že když znakuje a nepotřebuje být ve střehu, tak ho automaticky sundává. Ale například doma, ve škole jej nosí. A ještě ohledně kochlíků, měly je i starší ročníky. Předpokládám, že to byli lidi, co později opravdu ztratili zbytečky sluchu a poté podstoupili operaci s následným přidělením KI. Ale neviděla jsem nikoho, kdo by měl dva kochlíky.

Večer se přehoupl v ranní dobu, kdy už jsme byli i pomalinku unavení a sál se pomalu vylidňoval. I moje skupinka se rozhodla, že bychom se již měli pomalinku stěhovat do auta a jet domů do pelíšku. Takže následovalo loučení s X lidmi a poté jsme mohli k autu, naskočit a uhánět večerním meziměstem do Härnösandu. Sice jsem byla doma před 3. hodinou ranní, ale byla jsem příjemně společensky unavená a uchozená. Usínala jsem s pocitem blaha, že jsem konečně potkala místní neslyšící s příslibem návštěvy dalších akcí. Už se na to těším! J