Ubrečené počasí

aneb jak na něj vyzrát

Dny se sečetly a já mohu zrekapitulovat průběh tohoto týdne. První co mě napadá, tak je nechutně ubrečené počasí, vážně. Od pondělí pršelo, ale říkala jsem si, že to zvládnu i s kapucí. Bohužel ale, když jsem měla každé ráno chodit 25 min. v takovém počasí na praxi, tak nebylo možné se lijáku těm všemožným kapkám vyhnout. Jak prosté, že?

V pondělí jsem to nějak přežila, bunda sice trochu navlhlá byla, ale přes den ve škole mi uschla. Ale po škole, zase jít v dešti, nic moc. Nevím, proč jsem si to myslela, ale měla jsem za to, že se to brzy přežene a v úterý bude méně pršet. Nic takového, pohádka se znovu opakovala a od rána jsem měla ubrečené počasí. Už mi to trochu brnkalo na nervy, déšť, zataženo a nálada pod psa. Později mi to nedalo a optala jsem se učitelky, jestli takhle pršívá několik dní v kuse, nebo jak. Dostalo se mi odpovědi, že v létě bylo převážně slunečno a tudíž moc nesprchlo, tak si počasí vybírá svoji daň teď. "Úžasné!" říkala jsem si. Stačilo ale trochu zapřemýšlet a už jsem měla nápad, jak na tyto nešvary vyzrát – koupím si deštník. "To bude ono, nejlepší varianta pro mě." Takže po škole jsem ihned klusala do Maxi, chviličku jsem vybírala a vybírala, než jsem se rozhodla pro jeden, který mi přišel docela solidní a snad pevný. Aby se při prvním fouknutí nezohnul. Venku jsem ho mohla ihned oprášit, zajít na nákup a šup domů. A následující dny jsem ho poctivě všude nosila a používala. A pršet přestalo někdy v pátek, kdy se to přerodilo ve svítící slunko. "Konečně."

To jsem skoro jakoby obživla a náležitě si vychutnávala odpolední procházku skrze město, pár obchůdků a několik uliček. Slunko a sucho, to bylo už vážně potřeba. A vlastně, kdy si tak zpětně vzpomínám na to počasí, mohu říct, že zdejší děti jsou na tohle počasí zvyklé a neřeší, jestli mají či nemají vyrazit ven. Bylo pro mě úžasným zjištěním, že děti v plném lijáku letí ven na školní dvůr, lítají po prolézačkách a řádí jak divočáci. Ale aby se nějak ochránili, měli speciální nepromokavé oblečení, dost podobné tomu, co mají rybáři. Děti měly na civilních kalhotech právě ty nepromokavé, které byly ještě ze speciálního měkkého materiálu, aby se v tom dalo hýbat. Dokonce jsem si to mohla osahat a na dotek to bylo dost příjemné. Takže buď si někdo oblékl nepromokavé kalhoty na kšírky a na to i bundu z podobného materiálu, se stejnou funkcí. Anebo si někdo vzal nepromokavé šusťáky, taky možnost. A když venku lítali, vůbec jim nevadilo, že mají mokré vlasy, nijak to neprožívali. Mohli lítat, sedět, dřepět a nikdy nebyli mokří. Hodně lozili do kaluží a zřejmě se jim líbilo, že s gumáky jsou neohrozitelní a mohou všude šlapat J. A nakonec, když bylo po přestávce, tak na chodbě před třídou se svlékli a nepromokavé oblečení naházeli do boxu. Nějakou dobu jsem nevěděla, co je ten box zač. Byl vysoký, úzký, skoro jak lednička. Později jsem však zjistila, že je to vysoušecí mašina, která vysouší odložené hadry. "Super věcička, to se mi líbí! Tady se to využije, to je jasné!" Takže, ještě celý příští týden budu nasávat tuhle atmosféru, fakt neskutečné toto. A ještě mě překvapilo zjištění, že tu děti nenosí bačkory. Vážně ne. Místo bačkor používají ponožky a někdy ani to ne. Zase je ale pravda, že třídu mají většinou čistou, maximálně popadané tužky a papíry. A k tužkám, nemůžu si pomoct, ale oni nepoužívají plnicí pera nebo tornáda, té tu naprostá neznámá. Jsou zvyklí používat klasickou obyčejnou tužku s gumou. Něco blbě napíšou, naškrábou a poté mohou gumovat. Bylo mi vysvětleno, že je to tak lepší jak pro psaní rukou a držení tužky, tak i pro možné gumování. Jak prosté J. Pro mě je to nezvyk, tužka mi přijde taková skoro podřadná, nevýrazná. Ale tady je to bráno zcela jinak, spíše prakticky. Tudíž není nouze o pogumované sešity a pracovní listy J.