Bowling

aneb jak mi štěstí přálo a já narazila na neslyšící

Ikdyž tu většinu kousků smolím během pozdních hodin, tak bych se ráda vrátila o pár hodin dozadu. Dneska jsme měly s holkami krátkou školu, pouze jeden předmět, kde jsme měly prezentovat naše národní školní vzdělávací systémy. Začalo se španělským systémem, poté tureckým a poslední byl náš, český. Prezentace a povídání holek se mi líbilo, jelikož to bylo podané lidskou formou. Ne tak učebnicově. Nicméně, vždy padlo jen pár otázek a tím to haslo. Vyučující byla postarší silnější paní, ale byla moc milá. Sice s počítačem jí to moc nešlo, ale dokázala si poradit. J

Odpoledne jsme s holkami chvátaly do našich bytečků, kde jsme mohly na chvilku vypnout a naladit se na následující plán – sraz s naší stálou partou a pokořit místní bowling. "Proč ne, že?" Před 17. h. jsem zazvonila na Ezgi a Gözde, poté vylezla i má krajanka a ještě z praxe doběhla Andrea. Jakmile jsme byly připravené, vyrazily jsme za kluky naproti o blok dál. Mark už nám šel naproti, o další ulici dál doběhl Jim a další dva kluci se připojili o chvíli později. Tady musím zmínit fakt, že Švédi obecně dodržují smluvené časy srazů. Potrpí si na to. Mám to vypozorované a něco podobného jsem se dočetla i ve své Kapesní konverzaci švédštiny. Z toho ještě můžu dodat, že je velice neslušné, až nemístné nechat svého kamaráda čekat 15 min. a více. Takže věční opozdilci by asi nebyli moc v oblibě.

Bowling byl sice kus cesty, ale přeci. Rozdělili jsme se na dvě skupiny po čtyřech a hra mohla začít. Ještě nám tam přišel pán, ukázat, jak se správně zachází s koulemi a které jsou lehčí či těžší. A hle! Mé bystré oko zahlédlo, že pán nosí sluchátka. Nic nenormálního, naprosto běžná věc. Naše zábava a postupné zapojení se pěkně rozjelo a tabulky se mohly zvesela plnit našimi výsledky. Jak se lidi střídají, člověk občas lelkuje, popřípadě sleduje vedlejší skupinu.

V jednu chvíli se mi zdálo, že u nejzazší dráhy vidím menší děcka, pár dospěláků a hotovo. Ale když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že to jsou znakující lidi, tedy neslyšící. "Ó to snad není pravda, já tu blízko sebe mám neslyšící!" Jen jsem si domyslela myšlenku, už jsem byla na řadě a musela jít hodit. To by nebyl žádný problém, pohoda. Jen jsem měla nasazeného brouka a pořád koketovala s myšlenkou, že chci tu tlupu neslyšících oslovit. Možností bylo několik, tři chlápci u stolku, jedna paní sedící opodál, dále učitel s dětmi na dráze. Co si vybrat? Asi zpoza nic, jen můžu sledovat ruce a toť vše.

Opět jsem byla na řadě s vrhem koulí a zase jsem se vrátila ke své skupince. Nedalo mi to a ptala jsem se Marka, jestli by to bylo nepříjemné je oslovit, nebo tak něco. Sám moc nevěděl, ale říkal, že určitě se mi nic nestane. "Tak jo!" Za pár minut naše dráha hlásila brzký konec her, takže jsem se dostávala do časové tísně a musela se velice brzy rozhodnout...Nakonec, rozhodla jsem se, že vykročím ke stolku s muži a oslovím je. Začala jsem anglicky s malými dodatky mezinárodní znakovky a bylo. Zvládla jsem se představit, říct odkud jsem a jak moc ráda bych lidi se stejným problémem potkala. "Super, to je skvělý," reagovali chlapíci. Nakonec se kolem přimotala paní, která u vedlejšího stolku seděla sama a nejspíš hlídala děti. Spustila na mě anglicky a něco málo jsem jí o sobě zopakovala, načež ona překládala do švédského znakového jazyka. Dostalo se mi pozitivního přivítání s následnou pozvánkou návštěvy klubu neslyšících. Omlouvala jsem se, že zdejší organizace neznám, ale ráda nějaké nové poznám. Jeden neslyšící muž mi napsal své telefonní číslo, email a adresu, kde se klub nachází. Za 14 dní v pátek můžu přijít, bude tam program. "Jé, děkuji moc, jsem za toto moc ráda a určitě přijdu. Budu se moc těšit. Ještě jednou díky a omlouvám se, musím už jít. Hezký dne přeji." rozloučila jsem se a šla. Venku moje skupinka na mě čekala a podpořila mě v tom, abych zdejší klub navštívila. No, není to hezký? Já už se těším, fakt. Musím poděkovat náhodě, že jsem měla šanci na tyhle lidi narazit. Myslím, že dnešek mě moc mile překvapil.