"Já mám strach."

 Ezgi plná obav

Včera po škole jsem s děckama byla ve studentském klubu, kde byla slezina jak s pár Švédy, tak i s naší stálou "partou." Byli jsme jen malá skupinka, ale vystačili jsme si navzájem. Mě to tak vyhovovalo. Dokonce, kdo chtěl, mohl si jako jídlo objednat toust či případné pití jako čaj, džus, apod. Později jsem využila ochoty jednoho z kluků a nechala si vysvětlit, kde je budova mé budoucí praxe. Klasicky z mapy mi to moc jasné nebylo, neboť se mi zdálo, že je to moc daleko. Nakonec jsem souhlasila s menší procházkou a hned to bylo lepší! Místo bylo s maličkými oklikami vzdálené na deset minut cesty a do toho aspoň malý pokec. Divila jsem se třeba, proč jsou ulice tak neskutečně prázdné a kde ti lidé vlastně jsou. Dostalo se mi odpovědi, že někteří tráví čas doma s rodinou a u televize, jiní zase sportují a další třeba "šopují." Zase jsem ale uznala, že jsem neměla nouzi o lidi, co běhali po okolí, buď sami či s někým, anebo ještě lépe s pejskem.

Nakonec jsem už měla namířeno do své ubikace a těšila se, že si pustím seriál a trochu vydechnu. Po chvíli však na mě někdo zvonil a byla to Turkyně Ezgi. Po klasickém pozdravu se však tvářila vážně a já se pídila po tom, co se děje.

"Já mám strach!" "A proč, co se děje, můžu ti nějak pomoct?"

"Pojď mi odemknout pokoj a koukni, jestli se tam něco nezměnilo." "Jako fakt mám jít do pokoje, zkontrolovat to tam?"

"Ano, prosím." "Fajn!" Nelenila jsem a zamkla svůj pokoj a šla s Ezgi ke dveřím jejího pokoje, který sdílela se svojí krajankou. Odemkla jsem, nakoukla, nic podivného, věci měly tak uklizené i neuklizené, v koupelně pantofle a zavřené okno. "Nic, dobrý, nikdo a nic tu není, neboj. Raději mi řekni, co se děje?" A Ezgi začala: "Večer kolem půl noci tu někdo zpod záclony čučel na Gözde, bylo to strašný! Bály jsme se." "Jejda, vážně? To snad ne! Zrovna tohle bych nečekala." A v tu chvíli jsem si vzpomněla, že mám u sebe otevřené okno a hrklo ve mně: "Ezgi, pojď mi ukázat, jak se pořádně zavírá okno, klička mi nejde úplně dolů." V momentě jsme se přesunuly ke mně a já zjistila, že okno má divnou vychytávku, která mi spíš vadí, než vyhovuje. Nakonec, Ezgi se uklidnila a já pak přemýšlela, koho by zajímalo to tu okukovat. A pak mě to napadlo, že by stalker?

Ještě navečer pak na facebooku vznikla naše Erasmácká skupina, kde náš dobrý Mark psal vzkaz. Vyšlo najevo, že tuto příhodu bral vážně, volal i na policii, co by bylo vhodné udělat. Bylo mu řečeno, že v případě opakování události, zapamatovat si dotyčného a popis zavolat na 112. Jeho přístup se mi líbil, určitě by nám nepřál nic zlého a my sobě taky ne. Byl zasypán mnohými díky od každé z nás. Nakonec, myslím si, že se to snad ani opakovat nebude, byl to nejspíš hodně špatný vtip, či nějaká zvědavost někoho. Ale kdo ví? Každopádně, nenecháme se vyděsit, máme daleko lepší příhody, které převažují nad tady tímto...